SLP 07 (2014)

tento přístup v souladu s obecným mezinárodním právem veřejným, konkrétně s od- povědností mezinárodních organizací za mezinárodně protiprávní chování (zejména čl. 9 Návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních organizací z roku 2011) a institu- tem náležité bdělosti. Výraz „společné jednání“ byl poprvé použit v případu Lubanga v roce 2006. 55 Projednací senát I tento požadavek formuloval s odkazem na judikaturu ESLP ( Stocké proti Německu ) a Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu ( Semanza , Rwamakuba , Barayagwitza ). Společné jednání dle názoru autora předkládané kapitoly představu- je zvláštní pravidlo přičitatelnosti mezinárodně protiprávního chování – souvisí se vztahem dvou entit (MTS a státu). 56 Předpokladem je ex ante účast MTS (typicky prostřednictvím Úřadu prokurátora) na jednání státu. Tento přístup může být opráv- něně kritizován, neboť nebere v potaz případnou ex post přičitatelnost předvídanou výše zmíněným čl. 9 Návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních organizací, jenž hovoří o přijetí a uznání protiprávního chování za vlastní. Mohou být vedeny spory, zda benefit přítomnosti obviněného před MTS, jehož bylo dosaženo v důsledku poru- šení lidských práv výhradně ze strany státu, sám o sobě postačuje k naplnění kritéria přijetí a uznání protiprávního chování, jež by tak bylo přičteno MTS. Nabízí se srovnání s únosem Adolfa Eichmanna z Argentiny, jenž je použit Komisí OSN pro mezinárodní právo v komentáři k Návrhu článků o odpovědnosti států za meziná- rodně protiprávní chování (2001). 57 Z únosu, který byl údajně proveden skupinou soukromých osob, profitoval Izrael. Byl by MTS v případě souzení jednotlivce, který se do Haagu dostane v důsledku porušení lidských práv ze strany státu, ve stejné situaci? Nejbližším použitelným precedentem je případ Nikolić rozhodovaný před ICTY. Dragan Nikolić byl unesen neznámými osobami, následně byl předán jednotkám SFOR, které zajistilo převoz do Haagu. 58 S ohledem na způsob zajištění přítomnosti obviněného před ICTY obhajoba napadla pravomoc Tribunálu případ projednat a roz- hodnout. ICTY se mj. zabýval otázkou, zda „skutečnost, že se SFOR a žalobce ICTY stali pouhými pasivními beneficiáři náhodného a nestandardního zajištění obviněného […] naplňuje přijetí a uznání protiprávního chování za vlastní.“ 59 Tribunál na otázku 55 The Prosecutor v. Lubanga . ICC-01/04-01/06-552. Decision on the Defence Challenge to the Jurisdiction of the Court pursuant to article 19 (2) (a) of the Statute. PTCH I, 3 October 2006. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno Odvolacím senátem, který uvedl, že „nic v tomto rozhodnutí neodhaluje chybu a rozhodnutí musí být potvrzeno.“ Srovnej The Prosecutor v. Lubanga , supra 19, para. 42. 56 Z tohoto pohledu se použití rozhodnutí ESLP v případu Stocké proti Německu jeví jako nepřesvědčivé. V části, na kterou MTS odkazuje, ESLP hovoří o závažnosti protiprávního chování, nikoliv o vztahu mezi více entitami (tj. o přičitatelnosti). 57 Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II, Part Two, s. 53, para. 5. Jak vyšlo najevo později, Eichmann byl z Argentiny unesen izraelskou tajnou služnou Mosad, tj. de iure státním orgánem. Izraele. Mezinárodně protiprávní chování tak bylo Izraeli přičitatelné od počátku. 58 The Prosecutor v. Nikolić . IT-94-2-PT. ICTY. Decision on Defence Motion Challenging the Exercise of Jurisdiction by the Tribunal. 9 October 2000, para. 15. 59 Ibid, para. 66.

236