261 / 300
259
V této souvislosti však může dále posloužit používání diplomatických záruk sjed-
naných mezi státy před navrácením osob.
32
Přestože Evropský soud pro lidská práva
dlouhodobě rovněž odmítal ve svých rozhodnutích navrácení osob i za současného
sjednání záruk s odůvodněním, že i nadále trvají vážné důvody se domnívat, že by na-
vrácené osobě hrozilo zakázané jednání, existují v poslední době případy, kdy naopak
soud konstatoval, že zde není rozpor s Úmluvou, pokud jde o závazky států vyplývající
z Úmluvy. Svou váhu zde měla i přítomnost diplomatických záruk a jejich kvalita, resp.
závazky v nich obsažené.
33
ͻ. Závěr
Výhrada národní bezpečnosti svou existencí v případě ukončení / neumožnění po-
bytu cizince na území jiného státu sahá až do meziválečného období. Své uplatnění
však nachází i dnes v řadě mezinárodních instrumentů. Současně však dosažená úroveň
ochrany lidských práv, zejména s přihlédnutím k rozhodovací činnosti kontrolních or-
gánů, neumožňuje státům, aby tuto výhradu uplatňovaly svévolně při navracení osob
vzhledem ke svým mezinárodním závazkům (zásada
non-refoulement
), a to ani v pří-
padech, kdy jednání osoby představuje vážné riziko pro bezpečnost státu (například
pokud jde o terorismus).
Nejasné vymezení obsahu pojmu národní bezpečnosti však dnes slouží k extenziv-
nímu výkladu této výhrady ve vztahu k pobytu cizinců na státním území s ohledem
na sekuritizaci hrozby spojené s dalším pobytem nežádoucích osob. Zájem na ochraně
národní bezpečnosti a obyvatel a další existující povinnosti států se však mohou dostat
do vzájemného rozporu. Jedním z navrhovaných řešení se jeví posuzování přiměřenosti
zásahu do jednotlivých práv a uplatňování zásady proporcionality. Nicméně toto ře-
šení nemá v evropském kontextu oporu s ohledem na činnost Evropského soudu pro
lidská práva. Pokud tedy jedinec představuje hrozbu pro národní bezpečnost, nezbývá
nyní státům nic jiného než sjednávat takové záruky, které svou kvalitou přesvědčí soud
o souladu navrácení s Úmluvou. Ani tehdy však státy nemají vyhráno, pokud bude exi-
stence záruk (i sebelepších) shledána jako irelevantní s ohledem na situaci dodržování
lidských práv v zemi, kam by měla být osoba navrácena.
32
Diplomatickými zárukami se rozumí ujednání mezi dvěma státy, kdy stát A (stát přijímající osobu) po-
skytuje státu B (stát navracející osobu) závazek, že s osobou, jíž se tyto záruky týkají, bude nakládáno
v souladu s podmínkami stanovenými v tomto ujednání, resp. dle závazků stanovených mezinárodním
právem. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (2006),
op. cit.,
str. 2.
33
ECtHR,
Othman (Abu Qatada) v. UK
, Appl. No. 8139/09, Judgment, 17 January 2012