SLP 07 (2014)

257 / 300

255
Pro srovnání rovněž čl. 3 Deklarace o územním azylu z roku 1967 obsahuje hned
několik výjimek a mimo jiné i výhradu národní bezpečnosti.12 Konečně v oblasti
uprchlického práva je na výhrady bohatá i kvalifikační směrnice EU (viz například
čl. 21 směrnice – ochrana před navrácením, který však pro uplatnění navrácení osoby
vyžaduje, aby se tak stalo pouze za předpokladu, že to nevylučují mezinárodní závazky
členských států).13
Kromě uprchlického práva je zákaz refoulement obsažen, případně byl dovozen,
i v dalších instrumentech. Mezinárodní právo lidských práv zákaz refoulement zahr-
nuje v několika významných mezinárodních úmluvách. Jedná se například o již zmí-
něnou Úmluvu proti mučení.14 V souladu s uvedenou úmluvou mučení svou povahou
představuje natolik závažný zásah do integrity jedince, že nemůže být ospravedlněno
ani zcela výjimečnými okolnostmi – srov. čl. 2 odst. 2 Úmluvy proti mučení, podle
kterého válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná
mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení. Na rozdíl od výše uve-
dených ujednání zákaz refoulement neobsahuje již v Úmluvě proti mučení výhradu
národní bezpečnosti. Článek 3 Úmluvy proti mučení je tedy absolutní. Toto právo
nesmí být proto jakkoli omezeno, i kdyby osoba představovala sebevětší bezpečnostní
riziko pro danou zemi.15
Dále byl zákaz refoulement dovozen i z čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, podle kterého se zákaz refoulement vztahuje nejen na nebezpečí
mučení, ale i nelidské nebo ponižující zacházení či trestání.16 Rovněž ani zde nenajde-
me žádnou výhradu národní bezpečnosti.
Ve stejném rozsahu byl zákaz refoulement dovozen i z čl. 3 Úmluvy o lidských prá-
vech a základních svobod.17 Zákaz refoulement podle Úmluvy, resp. rozhodovací čin-
nosti Evropského soudu pro lidská práva, zahrnuje jakýkoli způsob nedobrovolného
návratu osoby do státu, existují-li vážné důvody se domnívat, že by v tomto státě byla
osoba vystavena reálnému riziku mučení nebo jiného nedovoleného zacházení.
Právě judikatura Evropského soudu pro lidská práva dobře ilustruje snahu států
o revizi dosažené ochrany, konkrétně o možnost aplikovat v některých případech vý-
12 Rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 14. prosince 1967, A/RES/2312(XXII).
13 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo
osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany.
14 Úmluva proti mučení ve svém čl. 3 stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevy-
poví, nevrátí, či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo
nebezpečí mučení.
15 NOWAK, M., McARTHUR, E., BUCHINGER, K.: The United Nations Convention against torture: a
commentary . 1. publ. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 129, 148-149.
16 OSN, Komise pro lidská práva, General Comment No. 20: Replaces general comment 7 concerning
prohibition of torture and cruel treatment or punishment ze dne 10. března 1992, bod 9. Dostupné z:
17 ECtHR, Soering v. UK, Appl. No. 14038/88, Judgment, 7 July 1989.