255 / 300
253
vidla ztotožňován se zákazem navrátit osobu do jiného státu, jestliže zde existují vážné
(podstatné) důvody se domnívat, že by jí ve státě, kam by měla být navrácena, hrozilo
nebezpečí mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
2
V tomto svém rozsahu bude zákaz v zásadě relevantní pro účely tohoto příspěvku.
Dá se obecně konstatovat, že se v uvedeném období podařilo dosáhnout významné-
ho pokroku a prohlubování ochrany práv jednotlivce, včetně ochrany před jakýmkoli
nuceným návratem do zemí, kde by nebyla dodržována některá základní lidská práva
navrácených osob, a to i s ohledem na pokračující rozhodovací činnost příslušných
soudních a kvazisoudních orgánů. Naproti tomu poslední dvě desetiletí sledujeme již
otevřené snahy ze strany států o částečnou revizi dosažené ochrany zejména z důvo-
du deklarované reakce na bezpečnostní výzvy. Hlavním argumentem států je v tomto
případě ochrana veřejnosti a národní bezpečnosti, pokud by měly nežádoucí osoby,
jejichž další pobyt představuje riziko, setrvat i nadále na území tohoto státu.
3
Jedná se samozřejmě o velmi zevrubný a zjednodušující popis vývoje, který je
do značné míry ovlivňován vnímáním jednotlivce jako společenské hrozby. Tím spíše
je-li takovým jedincem cizinec – cizí státní příslušník pobývající na území jiného státu.
Ve skutečnosti pravděpodobně oba směry, tj. prvý preferující ochranu práv takového
jedince a druhý naopak dbající na společenský pořádek a bezpečnost před některými
jedinci, působily a působí současně. Silněji pak rezonuje ten, který více odpovídá roz-
položení společnosti v dané chvíli. V poslední době se tak striktní trvání na zachování
bezpečnosti a pořádku uplatňuje zejména v případech osob spojených s terorismem.
4
V případě těchto osob pak státy hledají prostředky, jak tyto osoby „vystrnadit“ ze svého
území, není-li možné omezení jejich svobody, které by bylo v souladu s právními před-
pisy. Zde se mohou státy dostat do konfliktu s existujícími mezinárodními závazky.
Řada ujednání však obsahuje možnost aplikovat výhrady národní bezpečnosti, resp.
veřejného pořádku, a dlouhodobou snahou států je mít možnost aplikovat výhrady
i tam, kde výslovně uvedené nejsou.
Účelem tohoto příspěvku bude proto zaměřit se na existenci této výhrady, tj. vý-
hrady národní bezpečnosti, tedy jakési bezpečnostní výjimky, kdy řádný stav věcí je
podřízen ochraně národních a společenských zájmů.
. Existence výhrady národní bezpečnosti
Zaměříme-li se nejprve na mezinárodní instrumenty z období mezi světovými válka-
mi, konkrétně na tehdejší ujednání týkající se migrujících osob, resp. osob prchajících
v důsledku pronásledování, již ve třicátých letech minulého století pamatovala ujedná-
2
Srov. například čl. 16 Mezinárodní úmluvy na ochranu všech osob před nuceným zmizením, přijatá
rezolucí Valného shromáždění OSN dne 12. ledna 2007, č. 61/177, dostupná z:
http://www.refworld.
org/docid/47fdfaeb0.html.
3
Srov. například ECtHR,
Ramzy v. Netherlands
, Appl. No. 25424/05, Admissibility Decision, 27 May 2008.
4
Srov. například ECtHR,
Chahal v. UK
, Appl. No. 22414/93, Judgment, 15 November 1996; ECtHR,
Saadi v. Italy
, Appl. No. 37201/06, Judgment, 28 February 2008.