58 / 68
58
| Tescoma magazín
rozhovor
I když je Toníkovi sedm let a hned po skončení před-
stavení byste si ho vyzvedla a jela s ním domů?
O to nejde, kolikrát ho sama večer beru do diva-
dla, prostě jde s mámou do práce. A samotné vystu-
pování taky nemusí být škodlivé. Ale šoubyznys jsou
také média a třeba i úspěch, chvála, kritika -- věci
ne vždy směrodatné. A člověk si musí ochránit svoji
duši. Děti jsou nehotoví lidé a setkat se s něčím, co
ještě nemohou umět zpracovat, je pro ně nebez-
pečné. Ve školce na ně taky nehrnete učivo sedmé
třídy a já to s hraním dětí vidím podobně. Na dru-
hé straně dětské role jsou potřeba a my herci
chceme děti šikovné, takže je to vlastně dilema.
Nejstrašidelnější je, když se dítě stane realizací
neukojených ambicí svých rodičů.
Ale vy jste přece jako malá v divadle hrála.
Ano, byl to odmala můj velký sen. Tatínek mi to
dovolil až v deseti letech, když potřebovali v Ná-
rodním divadle do hry Fidlovačka holčičku v mém
věku. Hrála jsem ale jenom jednou měsíčně, takže
nešlo o žádné dlouhodobé narušení mého dětského
světa. A tatínek mi to umožnil za určitých, takřka
nesplnitelných podmínek, kdy jsem musela mít
jedničky i z matematiky. Kdyby měl Tonda nějaké
obdobné obrovské přání a ještě tomu nahrávaly
okolnosti, jako tomu bylo u mě, tak bych o tom
třeba uvažovala, ale za opravdu těžkých podmínek
(smích). On ale zatím žádnou takovou hlubokou
touhu neprojevuje.
Vy sama máte pocit, že vás působení v divadle
v dětském věku nějak poznamenalo?
Jedině pozitivně. Ale to mluvíme o konci 80. let
a silné éře Národního divadla neomotané plytkostí
bulváru a jiných médií. Měla jsem štěstí potkávat se
s panem Filipovským, Doležalem, Kemrem, Hrušín-
ským, s Janou Hlaváčovou, s Ivou Janžurovou... To
byl úplně jiný svět.
Proč jste tedy při takové lásce k divadlu šla nej-
dřív na pedagogickou fakultu?
Moji rodiče se už tenkrát domnívali, že bych
měla mít nějaké jistější vzdělání a taky doufali,
že si herectví časem rozmyslím. Takže zatímco já
jsem se připravovala na konzervatoř, oni mě pořád
přemlouvali, ať na ni nejdu. Na poslední chvíli
jsem souhlasila a zvolila školu, na které byly skoro
identické přijímačky tedy střední pedagogickou.
S dětmi jsem už měla praxi, protože jsem pomáhala
starat se o čtyři neteře, tak jsem si řekla, že vůbec
nebude od věci, když ten obor vystuduji. Navíc tam
byla psychologie, pedagogika, dějepis -- předměty,
které jsem měla ráda. A hlavně jsem věděla, že až
skončím, půjdu to beztak zkusit na hereckou školu,
a to jsem taky udělala. Prostě vlk se nažral a koza
zůstala celá (smích).
Máte učitelské manýry?
Snad propána ne! Ale když jsem občas v roli
produkční, tak sama sobě v duchu často děkuji,
že mám pedagogickou školu, protože někdy je
to s námi herci jako s dětmi v mateřské škole
(smích).
Začínala jste v Chebu. Přijde mi, že dcera Petra
Kostky a Carmen Mayerové by při troše snahy
a dobré vůle mohla najít uplatnění v Praze.
To by muselo být hodně „zvláštní“ dobré vůle
na všech stranách a možná i něčeho jiného.
U nás se to ale nikdy u ničeho nepraktikovalo,
ani v případě profesí mých sester, a jsem za to
rodičům moc vděčná, protože by mi tím jenom
ublížili. Jsem ráda za všechno, co jsem si sama
vydobyla, za co si můžu v dobrém i špatném.
Tatínek občas vzpomíná, jak mě vezl do Chebu
a doma pak vyprávěl mamince: „Já jsem ji přivezl
do toho vyhořelého divadla, tam seděly dvě řady
lidí, ona se ubytovala v domě plném krys, a je
šťastná.“ A já skutečně byla! Všechno, čím jsem
prošla a co jsem prožila, jsou moje kroky štěstí.
Proto se pokládám za šťastného člověka. Ne pro-
to, kde jsem nebo jestli mám či nemám peníze,
ale pro to, co, jak a kudy jsem ušla. Právě proto je
protekce tak špatná cesta a velký omyl jistě milují-
cích rodičů, kteří se jí třeba z obav dopustí.
Máte tři starší sestry a ty se vydaly úplně jiným
směrem. Herectví nedělá žádná.
Ale k divadlu mají vztah všechny, i když
po svém. Zuzka je řidičkou tramvaje a všech
jiných velkých dopravních prostředků, a přesto si
k tomu kdysi přibrala úvazek rekvizitářky v Ná-
rodním divadle. Drželo ji to asi šest let. Hela má
mimo jiné divadelní agenturu. Prodává předsta-
vení včetně těch našich. Svítí je, ozvučuje... takže
my jsme jako rodina vlastně pořád pohromadě.
Jste známá také jako moderátorka. Vzpomenete
si na svoji premiéru v tomhto oboru?
Poprvé jsem moderovala ještě na základní
škole. Se svým spolužákem Janem Pelcerem,
synem Elišky Balzerové, jsme uváděli školní
akademii. Televizní hlasatelka Zdena Vařechová
řekla pár úvodní vět a pak nám předala slovo.
Byli jsme převlečeni za Macha a Šebestovou, což
byl mimochodem vynikající a od té doby dosud
nezopakovaný nápad (smích). Já měla ve vlasech
obrovskou mašli, on v ruce sluchátko a do něho
jsme vyvolávali účinkující.
Kvůli Toníkovi
jsem se ale naučila
i svíčkovou, protože
ji zbožňuje.