55 / 68
D
robná, štíhlá, plná energie. Na schůz-
ku přiběhla přesně, je zvyklá dělit
čas mezi práci, jógu a čtrnáct dní
v měsíci k tomu navíc přidat i mateř-
ské povinnosti. Ve střídavé péči s bý-
valým partnerem totiž vychovává devítiletou
dceru Sofii. „Je to trochu schizofrenie. Jsou to
zvraty – být mámou na plný úvazek a pak být
v podstatě bezdětná!“ tvrdí. Část léta společně
s dcerou a manželem zpěvákem Viktorem Dy-
kem strávili v Malém Tibetu. A Ivana si tu vy-
zkoušela i novou roli – učitelky.
Jaké to bylo v Himálaji?
Polopracovní. Půlku pobytu jsme cestovali a po-
lovinu jsme učili ve škole v Mulbekhu. Možná
znáte projekt Brontosauři v Himálajích. Podpo-
řil ho i Václav Havel a posvětil ho dalajláma,
který jej částečně financuje. Český architekt
Martin Knap tam staví z tradičních materiálů,
z hlíny a vrbového dřeva, školu a internát,
v červnu otevřeli nové budovy. Vzniká to poma-
lu, ale je to úžasné a pro mne šlo o první dovole-
nou, kterou jsem strávila s batohem. Spala jsem
dokonce pod stanem. S dcerou jsem šla poprvé
trek a přijela jsem ještě víc nabitá, než když se
vrátím od moře. Možná do to budoucna trochu
přehodnotím.
Nebála jste se vzít na takovou cestu
malou dceru?
Trochu, ale moc jsem si přála, aby to zažila. A ne
všude je to divoké. Městečko Leh je jako Český
Krumlov, jenomže tibetský. Takže se tam stahu-
jí nejrůznější „intoši“ z celého světa. Jsou tam
úžasné obchůdky, skvělé restaurace, kde si mů-
žete dát tibetské, izraelské, evropské jídlo,
všechno, na co si vzpomenete. Na dovolenou je
to báječné místo. Jezdili jsme na raftech. To vi-
díte jen skály, hory, nádhernou řeku v krajině,
kde není nic, ani strom, prostě taková země ex-
trémů. Naštěstí nám nic nebylo, všechno jsme
to ustáli.
Takže žádné vysokohorské výstupy?
Taky, ale vystoupali jsme jen asi do 4 000 met-
rů. Z Lehu se sice dá podniknout trek na Stok
Kangri, do výšky přes 6 000 metrů, ale sama se
Sofií jsem nechtěla. Manžel se rozhodl, že poletí
den před odjezdem, měl zlomenou klíční kost,
takže na túry to nebylo. Chtěla jsem něco menší-
ho, takový baby trek. Naštěstí se k nám někteří
členové výpravy přidali. Myslela jsem si, že nás
někam dovezou, tam budou značky, po těch pů-
jdu až do cíle a zase mne dopraví zpět. Jenomže
nás vysadili v měsíční krajině, všude jenom pí-
sek, hory a já tam stojím a říkám si, kam mám
jít. Takže byla klika, že šli i zkušenější kolegové
vybavení mapou, sušenkami, sušenými meruň-
kami... Mně za hodinu došla voda, takže začáteč-
nické chyby, ale nakonec to byla paráda. Sice
to vždycky vypadalo, že se to nedá zvládnout,
ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Jak vypadala pracovní část pobytu?
Děti se učí čtyři jazyky – ladacky, urdsky, hind-
sky a anglicky. Takže memorují a hrozně se
dřou. Současný ředitel je velmi osvícený a snaží
se je z toho kruhu memorování vymanit, zlepšit
podmínky, ve kterých se učí... Děti chodí jen
do školy, pak pomáhají na poli a on se snaží za-
jistit jim nové podněty, díky nimž by mohly zís-
kat tvůrčí myšlení. No a to je tak trochu úkol
dobrovolníků.
Co jste konkrétně dělali?
Každý jsme učili něco jiného. Byly tam napří-
klad dvě zubařky, které se s každou třídou uči-
ly, jak si čistit zuby. Hygiena je tam opravdu
zoufalá. Děti jsou zanedbané, neumí smrkat,
mají špinavé ruce, sem tam nějaká bleška, ale
jsou to děti jako jiné. Ony to takhle neberou,
jsou v tom vychované, navíc pro ně jsou důleži-
tější duchovní věci, k materiálním věcem nemají
vztah. A když tam papírové kapesníky nebo toa-
letní papír patří k nejdražšímu zboží a navíc
není voda, tak s tím jde těžko něco udělat. Mají
i červené oči, jak málo pijí, bývají nemocné
s ledvinami. Jinak jsou to děti stejné jako naše,
jen se víc oddělují holky od kluků.
Jaký byl váš úkol?
Spolu s kolegyní z bikram jógy, díky které jsem
se do projektu zapojila, jsme s nimi cvičily a já
jsem měla vypracovaný plán zaměřený na anglič-
tinu a dramatickou výchovu, který měl být za-
končen vystoupením pro rodiče. Vybrala jsem
Mauglího, protože zvířata výborně ilustrují lid-
ské vlastnosti. Na závěrečnou besídku přišly ty-
pické maminky Tibeťanky v tradičních oblecích,
s dlouhýma náušnicema, opálené obličeje.
Od pana ředitele jsme dostaly pochvalu. Řekl,
že nikdy neviděl, aby čtyřicet dětí na jevišti do-
držovalo takovou disciplínu. Což byla hlavně zá-
55
Tescoma magazín
|
Peču hlavně
chleba. Bez
pekárny,
normálně
v troubě, dávám
tam rozmarýn,
často olivy
a je výtečný.
A mám na to
od Tescomy
moc prima
podložku.