7 / 68
S
těny porostlé vinnou révou, rozkvetlé
růže, záhony s kopečky levandulí –
všechno je tu voňavé, čisté svěží.
U brány nově zrekonstruovaný domek
s prodejnou a degustačními místnost-
mi... „Až sem jsme měli vloni vodu,“ ukazuje ma-
jitelka vinařství jen pár desítek centimetrů pod
střechu. „Předtím se tu dělala nová zeď. Dělníci
přišli, musela se zbourat ta stará kamenná, udě-
lali novou. Pak přišla voda. Přivezli navíc mobil-
ní zábrany, jenomže voda byla ještě metr nad
nimi. S tím nikdo nepočítal,“ vzpomíná vinařka
Bettina Lobkowicz na loňský podzim.
Když jsem tu byla před čtyřmi lety, domek
jste zrovna začínali rekonstruovat. Takže
už je hotovo?
Dvakrát. Jednou v roce 2011, pak se domek
nedal používat kvůli té stavbě a rok nato byl
pod vodou. Na lustrech je vidět, kam až sahala
voda. Nechala jsem je viset, pak jsem měla do-
jem, jestli jsem neudělala chybu. Ta spodní cin-
grlata jsou od bahna. Řekla jsem si, že je nebu-
du mýt, aby bylo vidět, jak vysoko byla voda.
To není poprvé, velkou vodu jste tu zažili
už v roce 2002.
Přišlo to ve čtyři odpoledne a v osm hodin večer
už bylo všechno pod vodou. Ale už jsem měla
zkušenosti, tak jsem rozhodla, že tu nebudeme
hlídat. Zavřeme, nebudeme koukat na televizi,
abychom z toho neměli depku.
Druhý den jsem šla do Hornbachu, koupila jsem
všechno, co bylo potřeba. A když voda opadla,
začali jsme zase od začátku. Pokud jsem to ne-
chtěla mít ošklivý, museli jsme to dát do pořád-
ku. A uvidíme, co bude dál.
Až na stopy bahna na lustrech nevypadá, že
se tu něco takového dělo. Kvetou tu růže,
levandule... Ale pořád je to asi o strach, ne?
S růžemi je to legrace. Když tu dělníci stavěli
zeď, pořád jsem chodila a koukala, aby je nezni-
čili. A pak byly čtyři dny pod vodou. Levandule
to nepřežily, ty jsou nové, ale ty růže se vzpama-
tovaly a jsou nádherné. Nicméně já myslím,
že už takové povodně nemůžou být. A na ty
běžné by to zabezpečení mělo stačit.
Před pár lety jste říkala, že teď už vás v Česku
drží jen vaše vinice a vinařství. Když se sem
valila voda, neměla jste chuť to tu zabalit?
Když jsem viděla, jak se lidé angažovali,
abychom to co nejdřív dali do původního stavu,
tak mi došlo, že do toho musím jít ještě jednou.
Ostatně Tescoma je prý první firmou v Česku,
krerá získala certifikát společenské odpovědnos-
ti, proto jistě víte, o čem mluvím. Kvalitní pod-
nik samozřejmě stojí na lidech.Když spolupracu-
jete s lidmi, musíte si být vědomi toho, že
nejenom vy máte své sny, cíle a perspektivy.
Mají je i lidé kolem vás. Bez nich bych to tu ne-
zvládla a stejně tak já je v tom nemůžu nechat.
Brečela jste, když jste viděla tu spoušť?
Ne. To já brečím kvůli jiným věcem. Ale kvůli
tomuhle vážně ne (smích). Tohle není tragédie.
Pochopitelně si říkáte: „Jak to, že zase my?!“
Ale pak si musíte říct, tak fajn, je dobře, že se
nikomu nic nestalo a berme to jako příležitost.
Tohle uděláme jinak, protože předtím to bylo
blbě. Nastartujete líp věci, které nebyly ideální.
Zase se můžete někam posunout. I když je to
dost práce, je nás na ni to víc. Takže jsme loň-
ský rok přežili. A teď si osobně myslím, že
máme nárok alespoň na dobrý ročník.
A zatím to vypadá slušně, ne?
Ano, ale může se samozřejmě ještě něco stát.
Rozhodně by už ale nemělo být tak špatně, jako
v těch minulých čtyřech letech. Z roku 2010
máme ještě Rulandské modré, ale jinak to
nebylo nic moc. Přišlo hodně dešťů, bylo teplo,
takže ideální podmínky pro hnilobu. Roky 2011
a 2012 byly studené, neměli jsme skoro nic.
A ještě k tomu jsme některá vína ztratili při
záplavách. Například tank Rulandského bílého
2012. Bylo to krásné víno z pozdního sběru.
Chtěli jsme ho následující víkend lahvovat
a všechno bylo pryč. V roce 2013 jsme měli zase
strašně vysoké kyseliny. Takže jsme něco zpra-
covali jako sekt, ale tichá vína nebyla nic moc.
Tak se to snad konečně obrátí.
A bude burčák?
Určitě. Z Modrého Portugalu. Červený mám moc
ráda. Ve Švýcarsku jsme zvyklí na červený, bílý
7
Tescoma magazín
|
Radost je pro
mě motivace.
Z radosti
čerpám sílu,
a když nemám
radost z práce,
je čas jít dělat
něco jiného.