56 / 68
56
| Tescoma magazín
P
okud je někdo tak dlouho na výsluní,
stává se takřka veřejným majetkem.
Píše se o něm v časopisech, mluví
v televizi, na internetu se to hemží fotkami
z jeho soukromí a vy velmi snadno získáte
dojem, že takovou osobu dobře znáte.
Je nějaký podstatný rozdíl mezi Lucií a Ha-
nou? Patří Lucie jenom na pódia, nebo si ji
nosíte i domů?
Je to celé jen hra se jmény, ale obě
ke mně patří, i když každé jiným způso-
bem. Díky Haně mám kam utíkat, kde
se schovat. Díky Lucii zase poznám svět
a můžu zlobit, blbnout a experimen-
tovat. Život je tak trochu experiment.
I v něm jde často o pokus--omyl,
pokus--omyl. To pěkné je vždy jen odmě-
nou za zkoušky, a že jich mám za sebou
dost. Někdy si říkám, že nežiju život jedné
zpěvačky, ale celého pěveckého sboru.
Co děláte, když máte chvilku jen sama pro
sebe?
I ten čas umím zúročit pro ostatní. Baví
mě stále něco tvořit rukama, ať už v autě
u pohádky, nebo u čaje na terase. Dělám
růžence, anděly, šperky nebo hračky a pak
je posílám na svých koncertech dál. Opra-
vila jsem tím už pět set let staré malby
v jednom nádherném kostele a pro Konto
bariéry jsem získala prostředky na invalid-
ní vozíky a jiné věci, které jsou zapotře-
bí. Teď se věnuji seniorům, tak chystám
na své dva koncerty v O2 aréně anděly,
kteří by pomohli Alzheimer centru v Zátiší
k sanitce. Mě totiž nic nedělat nebaví.
Oslavila jste letos kulaté narozeniny, a to
bývá impulz vzpomínat a rekapitulovat. Jak
jste si jako mladé děvče představovala, že
bude vypadat váš život?
Už na základní škole pro mne bylo nemysli-
telné, že se mne bude týkat rok 2000. Zdálo
se mi to jako sci-fi. Ale čím jsem starší,
tím mě víc baví plánovat a těšit se. Samo,
že kolem sebe stále slyším, ať si užívám
současného okamžiku, ale mě kromě toho
baví i plánovat to, co bude. Jsem běžec
na dlouhou trať a pocit, že jsem v cíli už
teď, mě děsí. Letos jsem dostala od hu-
dební akademie cenu Zpěvačka čtvrtsto-
letí. To beru jako motivaci do začátku,
ne jako sošku na památku při loučení.
Být první dámou naší hudební scény je
pocta i závazek. Musela jste práci obětovat
něco, co vás mrzí?
Nemrzí mě nic. Zvykla jsem si. Je fakt, že
jsem se dlouho snažila žít podle pravidel,
ale nakonec jsem si musela vymyslet svoje
vlastní. Ze svého života jsem úplně vytěsnila
soukromý život. Ale i na to se dá zvyknout,
ono to prostě jinak nejde. Nemá to tak
jen Jarda Jágr. Pokud chcete dělat něco
vrcholově, musíte tomu obětovat i sám
sebe. Ať jde o sport nebo hudbu. Jarda má
jedinou výhodu, že on může jít do „důcho-
du“ a ještě stihne žít, protože má vše před
sebou. Já už to tak rozchechtané nemám.
Máte nějaké pracovní rituály?
Potřebuju být vždy před představením
sama, alespoň chvíli, a stačí mi koutek.
Rozezpívaná a rozcvičená jsem z domova.
Nic nedělat mě nebaví
Chtít udělat rozhovor s
Lucií Bílou
je jako lovit ptáka Ohniváka.
Tušíte, že vás čeká dlouhá cesta s nejistým koncem, ale když to
nevzdáte, nakonec potkáte zářící bytost, jejíž zpěv uzdravuje.
ptala se:
Lucie Spoustová
| foto:
Monika Navrátilová
rozhovor