Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

k profesní cti advokátů práce s paragrafy patří). Z této zásady pak mimo jiné vyplývá, že soud musí vědět, podle jakých právních norem je třeba uplatněný nárok (a obra nu proti němu) posoudit, a jaké skutečnosti je nutné považovat podle těchto norem za rozhodné. Jestliže si účastníci významnost určité skutečnosti neuvědomují nebo ji opomíjejí, musí je soud poučit o povinnosti tvrzení, kterou k této skutečnosti mají. 4 Odpovědnost za zjištění rozhodného skutkového stavu tedy leží na účastnících ří zení v tom smyslu, že budou v řízení neúspěšní, nepodaří-li se jim soud přesvědčit, že se rozhodné události odehrály tak, jak tvrdí. Protože soud musí respektovat zákaz od mítnutí spravedlnosti ( denegatio iustitiae ), musí o předmětné věci rozhodnout i tehdy, není-li mu jasné, zda tvrzení o rozhodné skutečností je pravdivé či nikoliv. Pro jakou ze dvou spořících se stran bude rozhodnutí nepříznivé, závisí na tom, která z nich k dané skutečnosti nesla důkazní břemeno. Soud vlastně bude postupovat stejně jako v přípa dě, že by bylo prokázáno, že ona rozhodná skutečnost nenastala. 5 Uvedené je možné si ukázat na jednoduché žalobě o zaplacení dlužné mzdy. Zaměstnanec žaluje danou částku z důvodu, že se zaměstnavatelem dohodl na mzdě v určité výši, ale za odvedenou práci mu byla vyplacena částka nižší. Zaměstnavatel v řízení oponuje, že žádná smlouva uzavřena nebyla a že mzda se řídí podle toho, co je uvedeno ve mzdovém (vnitřním) předpise zaměstnavatele. Jestliže se dokazová ním nepodaří zjistit, jak to s uzavřením dohody o mzdě bylo (například z důvodu, že se žalovanému podařilo zpochybnit věrohodnost svědků navržených žalobcem, a tím i pravdivost toho, o čem vypovídali), pokračuje soud v řízení jako by bylo prokázáno, že dohoda o mzdě uzavřena nebyla. Zjišťuje pak jen, zda za práci, jež byla odvedena, byla vyplacena mzda odpovídající onomu vnitřnímu předpisu. Z uvedeného příkladu je zřejmé to, co již dovodila judikatura, totiž, že důkazní břemeno nese ten z účastníků, který z existence určité skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní následky. 6 Jde zároveň o takovou skutečnost, kterou tento účastník tvrdil, neboť jak již bylo vysvětleno, zabývá se soud v důsledku zásady projednací jen tím, co je jako rozhodná skutečnost ze strany účastníků tvrzeno. Ve výše uvedeném pří kladu by tedy soud neměl chtít po žádném účastníkovi, aby tvrdil a prokázal uzavření kolektivní smlouvy upravující mzdové otázky, nebo by soud neměl z vlastní iniciativy začít pátrat po tom, zda mzda dosud vyplacená žalobci byla ve stejné výši jako mzda u jiných zaměstnanců vykonávajících u téhož zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. 7

4 Viz § 118a odst. 1 o. s. ř. 5 Rechberger, W. ZPO. Kommentar, 3. Auflage. Wien: Springer, 2006 s. 1149. 6 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97).

7 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, uveřejněný pod č. 35/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž navíc dovolací soud vysvětluje, že z hlediska právní posouzení se v případě požadavku na doplatek onoho rozdílu ve mzdě jedná o nárok na náhradu škody.

107