Morávek, J., Pichrt, J. (eds.) Pracovní právo a sociální ochrana v nejisté době

zaměstnávají v době mezi jednotlivými přiděleními. Ostatně postavení agenturních zaměstnanců a praxe uzavírání jejich pracovněprávních vztahů či opakované krátko dobé přidělení k témuž uživateli mohou mít dopad i do jiných oblastí života těchto zaměstnanců, ať už jde o samotný pocit nejistoty z budoucnosti, tak například častá nemožnost uzavření smlouvy o hypotečním úvěru za účelem koupě nemovitosti urče né k bydlení, neboť opakované krátkodobé pracovněprávní vztahy mohou být banka mi vyhodnoceny jako rizikové a tedy být překážkou pro poskytnutí úvěru. Tímto textem bychom však nechtěli vytvářet dojem, že by snad bylo podle našeho názoru třeba k agenturám práce přistupovat jako ke zvláštní skupině zaměstnavatelů, kteří mají mít výjimku z povinností zaměstnavatele. Navrhovanou novelizaci však po važujeme za nevyužitou příležitost přenést do českého právního prostředí čl. 5 odst. 2 směrnice o agenturním zaměstnávání, podle kterého: „Pokud jde o odměňování, mohou členské státy po konzultaci se sociálními partnery stanovit, že se lze odchýlit od zásady podle odstavce 1, pokud zaměstnanci agentur práce, kteří mají s agenturou práce uzavřenu pra covní smlouvu na dobu neurčitou, nadále pobírají odměnu v době mezi jednotlivými při děleními.“ Je nesporné, že tato výzva vyžaduje výrazný zásah do stávající právní úpravy ve více oblastech pracovního práva a případně i v jiných právních oborech, 11 na jehož důsledné zpracování v množství novel zákoníku práce 12 zřejmě není čas. Ostatně ani není zcela jasné, zda by takové řešení představovalo schůdný konsenzus mezi sociální mi partnery. V této souvislosti lze upozornit na obecně známou výjimku ze zákazu řetězení pra covních poměrů na dobu určitou zakotvenou v § 39 odst. 6 zákoníku práce. Obáváme se, že by se v reakci na Novelu 13 mohly objevit případy řetězení až směšně krátkých pracovněprávních vztahů, které této výjimky budou využívat, přičemž bude pracov něprávní vztah buď prodlužován na základě dodatků či uzavírán zcela „nový“, a to s ohledem na potřeby uživatele. Je jisté, že takový postup by mohl být administra tivně náročnější, nicméně v době elektronických médií a digitalizace si lze spolupráci uživatelů a agentur práce na téma, zda ještě bude v následujícím krátkém horizontu agenturního zaměstnance potřeba či nikoli, představit jako možnou a značně flexibilní. Tímto postupem by tedy agentura práce mohla snižovat riziko vzniku překážky v práci na straně zaměstnavatele a s tím souvisejících povinností zaměstnavatele. Popsaná situace by nicméně mohla nejspíše – a to dosti paradoxně – zvýhodňovat skupinu zaměstnanců, kteří obvykle nejsou v podmínkách české právní úpravy zaměst 11 PICHRT, Jan. Dočasné přidělení a agenturní zaměstnávání po 1. 1. 2012. Právní rozhledy, 2013, č. 8, s. 287–292. 12 Namátkou novela zákoníku práce v souvislosti s transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1158 ze dne 20. června 2019 o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob a o zrušení směrnice Rady 2010/18/EU a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii. 13 Pokud by byla přijata v navržené podobě.

89