10 / 68
10
| Tescoma magazín
rozhovor
N
e vždycky má člověk štěstí, aby se mu
podařilo žít po svém. A často nemá
odvahu to ani zkusit. Blanka Milfaito-
vá vzala svůj život do rukou už několikrát.
Se svými marmeládami dobyla svět, našla
rodinné štěstí a dokázala říct stop dobře na-
startovanému byznysu ve světových metro-
polích, který jí mohl vynést jmění. Na místo
velkovýroby zůstala u ruční práce a vlastní
volby rozhodovat o svém životě a čase.
Chodila jste jako dítě mlsat marmeládu?
Jasně, babi jsem vymetala spíž jako o život
a jahodová vévodila! Klasika.
Jen jste mlsala, nebo jste si to také musela
odpracovat?
Babi na chatě zavařovala docela dost, měli
jsme moře rybízu, ale s dospíváním se to tak
nějak vypařilo a s pokusy jsem přišla nako-
nec sama. Později jsem ve vlastní kavárně už
zavařovala vše, co mi přišlo pod ruku.
Je nějaká chuť, surovina, na které ujíždíte
nejvíc?
Mě vždycky fascinovalo čerstvé ovoce. To
nejlepší, které se dalo sehnat, vlastnoručně
natrhat, nasbírat. A jeho zpracování. Ačkoli
vařím z exotického ovoce a máme na Sicílii
citronovou a pomerančovou plantáž, jsou
to klasické české druhy, které mám zapsané
v chuťové paměti jako poklad.
Váš úspěch odstartovaly před necelými
třemi lety broskve a máta. Co se vám honilo
hlavou, když jste tyhle první marmelády
vařila?
Nebudete mi věřit, ale říkala jsem si,
sakra, to je tak jednoduchý udělat super
marmeládu. Jak to, že ty okolo, hlavně v ob-
chodech, jsou tedy tak hnusný? Prostě jsme
na trh dali to, co máme sami nejraději --
marmelády z nemixovaného ovoce s celými
kusy.
Já jednou dělala domácí šípkovou a byla to
děsná dřina. A trvalo to. Takže ty začátky
musely být i fyzicky pěkně náročné...
Šípková patří mezi piplačky, zabere děsně
času a je jí stejně málo. V začátcích jsem vů-
bec nevěděla, jak predikovat sklad i výrobu,
kolik vozit skleniček na trh… atd. Vařilo se
pořád, často do tří do rána, a pak bylo třeba
jít na sběr ovoce, na úřady, rozvážet vzorky.
A pravidelně na trhy. K tomu se povedlo
miminko a já občas nevěděla, zda je den či
noc. Miluju zápřah, ale chybělo mnoho ho-
din denně, aby se stíhalo, co si klienti přáli.
A tak to je vlastně dodnes. Na naši marmelá-
du se čeká měsíce.
Ve vaší kavárně na Šumavě chyběly dobré
marmelády, což byl důvod, začít je vyrábět.
Ale co kdyby vám tehdy chyběly pralinky,
čokoláda nebo třeba sýry?
Ale ono chybělo všechno! Pralinky jsem
dělala, ale je to velmi specifický produkt --
čokoládu jednou budu dělat. Na sýry
nemám kravku. Marmeládování mě nejen
chytlo, ale mně se prostě od začátku tak
Po uši v marmeládě
Jednoho dne se rozhodla změnit život, odešla na samotu vařit
marmeládu a podařila se jí ta nejlepší na světě! Za své „marmošky“
posbírala
Blanka Milfaitová
řadu medailí, snídá je i britská královna.
text:
Radana Vítková
| foto:
archiv Blanky Milfaitové