8 / 100
8
| Tescoma magazín
zvýším sice užitkovost (dojení), ale odejdou
jí játra. V Itálii, Rakousku nebo Švýcarsku
nejde jen o ekonomiku, ale o mnohem víc.
Pracují s rozumem, zpracovávají suroviny
do finální podoby, přemýšlejí o důsledcích,
o tom, jak se určité kroky mohou vymstít
nebo zúročit v budoucnu, odrazit v přírodě,
krajině. I o tom, že by půda i nemovitosti
měly zůstat zachovány dalším generacím.
Začali jste tedy jinak.
Úplně, přestože si tu mnozí ťukali
na čelo. Vozíme cisternou na pole hnoji-
vo, vybudovali jsme tu solární elektrárnu,
bioplynovou stanici a kompostárnu, chceme
vyrábět co nejvíc z organiky. Oráme a snaží-
me se pole probudit k životu, anorganické
výrobky užívat minimálně. Taky je musím
používat, ale hledám cesty, jak je nepo-
třebovat. Migrujeme po pozemcích. A jak
pořád ještě nastupujeme na místa po kon-
venčním zemědělství, často ta půda nejde
ani zorat, pluh po ní jede jako po betonu.
To se pak člověk nediví záplavám...
To je jeden z důsledků.
Jak velké jsou plochy, které
obhospodařujete?
Teď hospodaříme na 110 hektarech čistě
orné půdy plus pastviny. Celkem to dělá
asi 140 ha zemědělské půdy a 5,5 ha je
rybník, kde chováme v přirozených pod-
mínkách kapry, amury, candáty i štiky.
Kolik na to všechno máte lidí?
Asi jste viděli mou ženu, která tu právě
lítá s kolečkem, já dělám sýry, občas nám
pomáhají kamarádi. Na pole mám dva za-
městnance, protože když jsem začal s mléč-
nou výrobou, jsem tady nonstop. Tempo je
to tedy vražedné, to se nedá srovnat ani se
stavbou. Pořád sháním brigádníky a lidi,
kteří by nám pomohli, a je to velký pro-
blém. Každý si to zkusí na dva tři dny, pak
čtyři odpočívá. Ale nastálo to není. Grafici
a lidé mimo fyzické obory se sem rádi přije-
dou trochu odreagovat, rozhýbat se, ale to
je na chvilku. Starší jezeďáci zvyklí na dávné
poměry v JZD se zase umí hlavně zašívat,
navíc pořád mají pocit, že všechno je všech.
Ale sehnat někoho, kdo ví, že se dělá
za mrazu i deště a že zvířata jsou na prv-
ním místě, takovou generaci nemáme.
Máte tři děti, to už je dobrý základ,
jak si ji vychovat.
Nejstarší dceři je šestnáct, studuje ze-
mědělku, pomáhají tu občas i její kama-
rádi. A jezdí sem i studenti z obchodních
a dalších oborů, tak samozřejmě vidí, jak
tu pracujeme. Pochopitelně se snažíme
vytvořit něco, co bychom předali dál. Ale
mladší dcera je v Praze na taneční konzer-
vatoři, je jí třináct, syn je zatím na základce.
Děti tu jsou rády se zvířaty, chtějí pokračo-
vat, ale nutit je nechci. Žádné: „Já ti, táto,
na grunt kašlu, chci jít vesele popelařit
do Prahy.“ Budu rád, pokud se nám to
povede a budou v tom chtít pokračovat. Ale
nezhroutím se, když to jednou bude jinak.
Říká se, že se vztahem k půdě se člověk
rodí. Máte i vy v rodině nějaké
zemědělské kořeny?
Moje příbuzenstvo je z venkova, mívali
jsme hlavně pastviny, ale celé generace
předků byli kováři. Když jsem se chtěl
na ten obor přihlásit, zrušili ho, tak jsem
šel na štukatéra. Jinak bych asi koval jako
generace mých dědů a pradědů. Nicmé-
ně děda, který koval v Laktosu, se stal
mlékařem, takže jdu vlastně ve stopách
předchozích generací, i když já jsem
k mléku a sýrům došel zase jinou oklikou.
Cesta k zemědělství je jasná. A co ty sýry?
Manželka byla na kurzu sýraření, nadšeně
se do toho pustila – dělali jsme čerstvé sýry,
korbáčiky, ale výrobu jsme dotovali. Já jsem
zase vždycky obdivoval alpské sýry a divil
jsem se, proč tu nikdo nic takového nedělá.