22 / 110
20
Co se týká první oblasti Deklarace, tedy ustanovení o právu na mír je pozornost
věnována diskusím nad individuální nebo kolektivní rovinou tohoto práva. V Rezoluci
z roku 1984 bylo právo na mír přisouzeno národům, zatímco tato Deklarace rozšířila
rovinu tohoto práva i na jednotlivce. Tato rovina představuje velmi problematickou
oblast, neboť právě nad individuální povahou práva na mír neexistuje jednotný mezi-
národní konsensus. Jsou držitelem tohoto práva i státy nebo mezinárodní organizace?
Některé delegace zastávají názor,
42
že „držitelé“ tohoto práva mohou být jak jednotliv-
ci, tak i národy a argumentují to již určitou částí shody mezi státy během vyjednávání
o této Deklaraci. Tato skupina zároveň tvrdí, že rozdíl mezi individuální a kolektivní
rovinou je uměle vytvořený, neboť pro lidstvo je základ lidské bytí. Právo na mír a lid-
ské bytí by měly mít jak rovinu individuální tak i kolektivní.
Jak již bylo zmíněno výše, někteří zástupci zastávají názor, že právo na mír jako
takové nemá žádnou právní „oporu“ v mezinárodním právu, tudíž nespatřují žádný
význam v uznávání tohoto práva jako nového práva, natož řešení jeho individuální či
kolektivní roviny. Tvrdí, že Charta OSN obsahuje nutné principy, jakými je např. zá-
kaz užití hrozby či užití síly, která představuje normu
ius cogens
a je základním prvkem
pro respektování národní suverenity a sebeurčení národů.
Co se týče lidské bezpečnosti, některé státy uznávají blízkou spojitost mezi bez-
pečností a právem na mír. Zdůrazňují, že toto spojení nemůže být bráno v úvahu bez
problematiky terorismu a jeho účinků na právo na mír a zejména na lidskou bezpeč-
nost. Postrádají se tedy v textu ustanovení týkající se boje proti terorismu a legálních
výjimek užití síly zakotvených v čl. 51
43
Charty OSN. V oblasti lidské bezpečnosti
naopak delegace postrádají kolektivní rovinu, neboť navrhovaná ustanovení jsou za-
měřena spíše na rovinu individuální.
V případě oblasti vzdělání zde panovala spíše shoda nad navrhovaným zněním.
Naopak právo resp. výhrada svědomí v případě vojenské služby nenašla mezi dele-
gacemi oporu, a je zde spíše zájem tato ustanovení z Deklarace vyjmout. Mezi státy
neexistuje shoda na této problematice, neboť zde převažuje názor, že tato oblast spadá
do kompetence každého státu.
V oblasti soukromých vojenských a bezpečnostních společností se delegace shodly,
že je úprava nutná jak na národní tak i mezinárodní úrovni s tím, že někteří zastávají
názor, že úprava na národní úrovni by byla daleko více efektivní a vhodnější pro prosa-
zování dodržování lidských práv těmito společnostmi. Některé delegace poukazovaly
44
na nekonzistentnost s jinými aktivitami v této oblasti např. Pracovní skupina OSN
pro použití žoldnéřů jako prostředku porušování lidských práv a bránění výkonu práva
národů na sebeurčení, a tudíž na zbytečnost aktivit v rámci této Deklarace.
42
Většinou jsou to státy, které prosazují právo na mír a jedná se většinou o státy Latinské Ameriky nebo
Afriky.
43
Právo na sebeobranu.
44
Např. USA, Irán nebo se v tomto smyslu se vyjádřila i EU.