113 / 124
111
Závěr
Cílem tohoto příspěvku nebylo podat detailní a vyčerpávající výklad problematiky
racionalizace zdravotních služeb, ale spíše formulovat názory pro další diskuzi o na-
depsaném tématu. Příspěvek vede k závěru, že právo na zdravotní péči není právem
absolutním a občany přímo vymahatelným a že možnost realizace tohoto práva vždy
souvisí s ekonomickými možnostmi daného státu. Pak ale ani racionalizace, vedoucí
k omezení práva jednotlivce na přístup ke konkrétní zdravotní péči, v oblasti vyna-
kládání veřejných prostředků na zdravotní péči, nemůže být považována bez dalšího
za protiústavní či nezákonnou. Stát ji ovšem musí provádět dle principů zákazu diskri-
minace, prospěšnosti a distributivní spravedlnosti; jak – to je další a nutno říci stěžejní
otázka.
Zdravotní péče, zejména je-li hrazena z veřejných prostředků, má rovněž významný
sociální rozměr. Je pak otázkou, nakolik má být sociální povaha této péče vyjádřena
spíše v tom, že člověk má právo na úhradu nákladů veškeré zdravotní péče, kterou
potřebuje, anebo jen té, která svými náklady a svou povahou je pro něj sama vážným
sociálním problémem, anebo je alespoň způsobilá takový problém založit. Konkrétně
– má být součástí péče, hrazené z veřejných zdrojů, také léčba nachlazení, anebo může
být takové onemocnění z úhrady vyloučeno v zájmu úhrady nových postupů a léků
pro více pacientů?
A konečně – nakolik je možné připustit nezbytnost vnitřní regulace systému ve-
řejného financování zdravotní péče, a to i cestou racionalizace péče, jak je v tomto
příspěvku pojímána, a současně popírat právo člověka uhradit si péči, překračující
rámec této regulace?