SLP 04 (2013)

106

je racionalizace zdravotní péče, neboli jednání, uskutečňující se na různých úrovních

zdravotnictví, vedoucí k odepření potenciálně prospěšné zdravotní péče konkrétnímu

pacientovi. Dochází k ní v případě, kdy je určitá zdravotní služba poskytnuta v rámci

skupiny vhodných pacientů na základě specifických kritérií jen některým osobám, ač-

koli by mohla být prospěšná i jiným.

V souvislosti s tímto jednáním ovšem vyvstává řada etických i právních otázek, které

primárně souvisí s právem na ochranu zdraví, na zdravotní péči (nebo jinak – na pří-

stup k ní), se zákazem diskriminace, a dále pak s principy autonomie, prospěšnosti či

distributivní spravedlnosti. Pokusme se nyní formulovat východiska k úvahám nad

těmito tématy.

ͷ. Zdraví jako morální hodnota / hodnota sui generis

Ochrana života a zdraví patří mezi základní hodnoty chráněné naší společností.

Ačkoli jsou tyto hodnoty pro konkrétního jedince zpravidla nevyčíslitelné, pro stát

představují zejména hodnotu ekonomickou, jelikož se zdravotní stav populace odráží

i ve výkonnosti národního hospodářství a příjmech státního rozpočtu. Motivace státu

k dosažení co nejvyššího možného stupně zdraví obyvatelstva je tedy zřejmá.

Spíše pro zajímavost (pro potřeby tohoto článku není výzkum konkrétního obsahu

pojmu zdraví nezbytný) se lze zamyslet nad tím, co konkrétně si pod pojmem zdraví

představit. Světová zdravotnická organizace jej definuje jako „stav plné fyzické, psy-

chické a sociální pohody, a nikoli pouze nepřítomnost nemoci či vady.“

Z hlediska

praktického využití této definice ovšem hlavní problém představuje skutečnost,

že zdraví je neustále se měnící a vyvíjející proces, který je navíc velmi subjektivní.

Vyvstává tedy otázka, zda je jeho naplnění vůbec možné.

Nám v tuto chvíli postačí zaměřit se na etickou/morální a právní rovinu této proble-

matiky. Vzhledem k nenahraditelnosti zdraví v životě člověka je považováno za žádou-

cí statek (desirable good), který je třeba vzhledem k jeho zvláštnímu postavení šetřit,

chránit a – pokud to okolnosti dovolí – obnovovat.

I když jsme na začátku zmínili právo na ochranu života a zdraví jako jeden ze zá-

kladů soukromého práva, je v evropském kontextu typický spíše veřejnoprávní přístup

ke zdraví jako hodnotě sui generis, zvláštnímu statku, který je povinen chránit stát pro-

střednictvím (veřejno)právních předpisů a zdravotní politiky.

Tím se pohled evropský

HERRING, J.:

Medical Law and Ethics

. Second Edition. Oxford : Oxford University Press, 2008, s. 52.

Vyhláška č. 189/1948 ministerstva zahraničních věcí o zřízení a Ústavě Světové zdravotnické organizace,

21. 5. 1948, dostupná z www:

http://www.esipa.cz/sbirka/sbsrv.dll/sb?CP=1948s189&DR=SB

, ze dne

14. 4. 2013.

BUIJSEN, M.: The Special Moral Status of Health Care. On Market Forces, Equal Treatment, and

Having a Say. In: DEN EXTER, A., BUIJSEN, M. (eds.):

Rationing Health Care: Hard Choices and

Unavoidable Trade-offs

. Antwerpen : Maklu, 2012, s 198.

Více např. BARTÁK, M.:

Ekonomika zdraví: Sociální, ekonomické a právní aspekty péče o zdraví

. Praha :

Wolters Kluwer, 2010, s. 29.