104 / 124
102
ͺ. Závěr – hledání optimální role nejvyšších soudních instancí
Jak vyplynulo z úvodní části tohoto příspěvku, z pohledu lidských práv je klíčová
otázka, zda zákonodárce může přijmout takovou úpravu, která by umožnila vrchol-
ným soudním orgánům odmítat případy, které podle jejich názoru nemají podstatný
právní význam. Ústavní soud ČR se v nedávném rozhodnutí vyjádřil k tomuto pro-
blému spíše negativně v případě úpravy civilního dovolání. Jak si však všímá soudkyně
Ivana Janů
, samotná činnost Ústavního soudu ukazuje, že procento věcí odmítnutých
pro zjevnou neopodstatněnost je srovnatelná s procentem odmítnutých dovolání, aniž
by tato skutečnost byla Ústavním soudem (sebekriticky) reflektována.
47
Českou odbornou veřejností je však problém selekce případů vrcholnými soudy
považován dodnes za klíčový problém. Při probíhající diskusi o roli Ústavního soudu
v českém právu si
O. Moravec
všímá „
nezanedbatelného názorového proudu autorů do-
mnívajících se, že efektivn(ějš)í ochraně základních práv by přispělo, pokud by se Ústavní
soud mohl věnovat případům s obecnějším přesahem na úkor nápravy jednotlivých exce-
sů.
“
48
V prvním příspěvku české odborné veřejnosti k tomuto problému se pokusil
prof. P. Holländer
nastínit možnost odmítat ústavní stížnost, pokud stížnost svým vý-
znamem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
49
Návrh se dovolává i závěrů
odborné komise vedené bývalým předsedou Spolkového ústavního soudu
E. Bendou
,
která doporučila po vzoru Nejvyššího soudu USA převzít dvoufázové řízení skládající
se nejprve z řízení o přijetí návrhu a až následně z meritorního posouzení věci.
50
Dílčím problémem však zde může být potřeba zabezpečit ochranu individuálních
práv ze strany soudů, které by neměly zásahy do základních práv ponechat bez po-
všimnutí. V tomto ohledu je však správná poznámka
M. Bobka
, že právo na přístup
47
Odlišné stanovisko soudkyně I. Janů k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2 2012,
odst. 14. Statistika uvedená v odlišném stanovisku vyznívá následovně: „Pokud se týká struktury
neúspěšných stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti, … v rozhodném období končilo průměrně 65%
veškerého nápadu odmítnutím pro tzv. zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu (průměr 64,97%, medián 66,83%; v judikatorně uzavřených ročnících pak
průměr 58,9%, medián 58,7%). Pokud odečteme usnesení, kterými byla ústavní stížnost odmítnuta
z formálních důvodů (§ 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), dospíváme ke zjištění, že v rozhodném
období bylo pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto přibližně 78% „z formálně bezvadně podaných“
ústavních stížností [průměr 78,3%, medián 78,46%; v judikatorně uzavřených ročnících pak průměr
73,27%, medián 73,33%]. Z uvedeného plyne, že tři čtvrtiny stěžovatelů zastoupených kvalifikovaným
advokátem byly neúspěšných při formulaci ústavní stížnosti již jen v tom, aby z ní nebylo na první pohled
patrno, že neobsahuje žádný ústavněprávní základ.“
48
MORAVEC, O.: Odpovědnost vrcholných soudů za ochranu základních práv. In: GERLOCH, A.,
ŠTURMA, P. a kol.:
Ochrana základních práv a svobod v proměnách práva na počátku 21. století v českém,
evropském a mezinárodním kontextu
. Praha: Auditorium, 2011, s. 252.
49
HOLLÄNDER, P.: Legislativní reflexe dosavadního působení ústavního soudu. In: DANČÁK, B.,
ŠIMÍČEK, V. (eds.):
Aktuálnost změn Ústavy ČR
. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický
ústav, 1999, s. 179.
50
Ibid., s. 181. K návrhu Bendovy komise, který však nakonec nebyl přijat, viz též BOBEK, M.: op. cit., s. 6.