SLP 04 (2013)

102 / 124

100
tického utváření právních norem ze strany soudů.38 V praxi však vydávání stanovisek
není příliš často využíváno.39
Klíčová se nyní jeví otázka, jaký je vztah dvou základních rolí vrcholných soudů:
na jedné straně se jedná o orgány rozhodující konkrétní kauzy a na druhé straně plní
významnou funkci sjednocování rozdílné či sporné praxe nižších soudů, a tím napo-
máhání utváření systémové jednoty právního řádu. Na příkladech z posledních let se
totiž ukazuje, že oba tyto úkoly vrcholných soudů nejsou zcela slučitelné.
Evropský soud pro lidská práva je klasickým příkladem tribunálu, jehož úspěšná
činnost jej dovedla až téměř k zablokování činnosti v důsledku přetížení. Odblokování
tohoto stavu, kdy soud v současné době registruje více než 120.000 nevyřízených stíž-
ností,40 velmi postupně přinášejí poslední změny provedené zejména 14. protokolem
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.41 Ze současných statistických
údajů vyplývá, že po vstupu 14. protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základ-
ních svobod dochází postupně ke snižování počtu nevyřešených záležitostí.
Jiným příkladem, tentokrát z vnitrostátního práva České republiky, představují
instituty mimořádných opravných prostředků, o jejichž používání se vede řadu let
debata. Do ní zasáhl letos v únoru Ústavní soud, když pro mnohé poměrně překva-
pivě zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.42 Ustanovení upravovalo pod-
mínky tzv. nenárokového dovolání, jimiž byl jednak potvrzující rozsudek odvolacího
soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně (při nemožnosti aplikovat jiný
dovolací důvod) a jednak skutečnost, že podle dovolacího soud má napadané rozhod-
nutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Základními zrušovacími důvody tohoto ustanovení byla tvrzená arbitrárnost po-
suzování Nejvyššího soudu, kdy má rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásad-
ní význam, čímž dochází k ústavně nepřípustné nerovnosti odvolatelů před právem
(odst. 67 odůvodnění nálezu). Napadené ustanovení je tak podle Ústavního soudu
38 GERLOCH, A., TRYZNA, J.: op. cit. sub 10, s. 94 a násl.
39 Spor o vydávání sjednocujících stanovisek Nejvyšším soudem ČR se v minulosti stal záminkou pro odvo-
lání předsedkyně Nejvyššího soudu I. Brožové. Tehdejší ministr spravedlnosti považoval skeptický pohled
předsedkyně Nejvyššího soudu na roli sjednocujících stanovisek za selhání Nejvyššího soudu ve sjedno-
cování judikatury. Za upozornění na tuto skutečnost děkuji recenzentovi tohoto textu doc. J. Kyselovi.“
40 Údaje jsou čerpány z oficiálních statistik Evropského soudu pro lidská práva: podle nichž k 31. 12. 2012
bylo registrováno 128.100 nevyřešených stížností. Oproti 1. 1. 2012 došlo o snížení o 16% z 151.600 stížností.
Viz:
41 Komentář viz: ČERNÁ, D.: Standard lidských práv v Evropě. Srovnání Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod s Listinou základních práv Evropské unie. Praha: Právnická fakulta UK, 2009, s. 51 a násl.
42 Na druhou stranu je pravdou, že zrušení nenárokového dovolání bylo jen logickým vyústěním
dlouhodobého odmítavého postoje Ústavního soudu k prospektivní judikatuře Nejvyššího soudu. Viz
podrobná analýza této judikatury u Z. Kühna: KÜHN, Z.: op. cit. sub 32, str. 138 a násl. Mimo senátní
nálezy, z nichž některé jsou v této práci citovány, je nutno zmínit zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne
11. 2. 2004, kde Ústavní soud zrušil možnost neodůvodňovat Nejvyšším soudem odmítavá rozhodnutí
o návrzích dovolání.