103 / 124
101
do té míry neurčitou a vágní právní úpravou, že nepředstavuje předvídatelné právo
(odst. 67 odůvodnění nálezu).
Ústavní soud zároveň vyjádřil v nálezu svou vlastní představu, jak by měla nová
úprava dovolání po zrušovacím nálezu vypadat.
43
V části
obiter dictum
tohoto rozhod-
nutí se Ústavní soud podrobně vyjádřil k potenciální budoucí úpravě dovolání, která
by byla založena na podobném principu jako americký systém
certiorari
, tedy selekce
případů, kterými se soud zabývá.
Ústavní soud k takovéto (byť potenciální!) úpravě uvádí: „
tento institut je stěží uplat-
nitelný pro poměry Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí musí zůstat plně přezkoumatelná
z hledisek ústavnosti v rámci řízení o ústavních stížnostech. … [Ústavní soud] poukázal
na svůj nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dle kterého se nezávislost rozho-
dování obecných soudů uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotně-
právním rámci; procesněprávní rámec představují především principy řádného a spraved-
livého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR, a jedním
z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je
i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit.
“
44
Z odůvodnění výše uvedeného nálezu plyne, že Ústavní soud si je vědom, že Nejvyšší
soud plní v rámci soudní soustavy důležitou roli sjednocování judikatury, s níž patrně
není slučitelné, aby dovolání bylo konstruováno jako nárok procesní strany (takováto
konstrukce opravných prostředků by vedla stejně jako v případě Evropského soudu
pro lidská práva k zahlcení Nejvyššího soudu a k oslabení jeho role sjednocovatele
judikatury s tím, že jak správně uvádí soudce
Kůrka
, tato sjednocovací role by byla
přesunuta „o úroveň výše, tj. na Ústavní soud“).
45
V nálezu však Ústavní soud upřednostnil subjektivní právo jednotlivce na to, aby
byl jeho případ před soudem projednán, před rolí Nejvyššího soudu jakožto sjedno-
covatele rozhodovací činnosti. Uvádí k tomu: „
Ochranu subjektivních práv … nelze
pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném
opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochra-
nou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vy-
prázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi „dodavatelem materiálu“ pro sjednocování
judikatury…
“
46
43
To samo o sobě může být považováno za sporné, přestože se jedná o vcelku častý jev: podle odst. 69
odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012: „
Ústavní soud chce
respektovat svobodnou vůli zákonodárce, kterou vtělí do nové úpravy dovolání, nicméně připomíná, že tato
úprava musí být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá každému potencionálnímu
dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek v podobě dovolání využije.
“
44
Předjímání nové právní úpravy kritizoval ve svém disentujícím stanovisku k tomuto nálezu soudce
Vladimíra Kůrky
.
45
Odlišné stanovisko soudce V. Kůrky k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2 2012.
46
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2 2012 odkazující na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005.