SLP 04 (2013)

109 / 124

107
(v němž se prolínají přístupy soukromoprávní a veřejnoprávní) liší od vyhraněného
soukromoprávního pohledu (převládajícího např. v USA), jenž klade převažující míru
odpovědnosti za zdraví na konkrétního jedince.
Vzhledem ke svému významu, soukromému i společenskému, patří zdraví mezi hlav-
ní hodnoty chráněné právním řádem. Právo na ochranu zdraví, resp. právo na zdravot-
ní péči, je základním lidským právem nezbytným pro výkon ostatních lidských práv.6
Toto právo se ovšem střetává s ekonomickou realitou zdravotnictví, a proto je také
nezbytné vymezit/určit povahu, rozsah a limity tohoto práva, včetně jeho realizace.
͸. Právo na zdravotní péči
S ohledem na zvláštní hodnotu zdraví není ani zdravotní péče považována za běž-
nou službu/komoditu. Proto ani zdravotní služby, resp. právo na zdravotní péči (nebo
přesněji – právo na přístup k ní), nejsou bez dalšího podrobovány tržním mechanis-
mům (stejně jako např. právo volební či právo na příznivé životní prostředí). Tudíž,
nejen z právního hlediska, ale i z ekonomického pohledu se při poskytování zdravotní
péče setkáváme s odchylkami, se kterými bychom se při poskytování jiných služeb
v tržním prostředí nesetkali.7 Za zmínku stojí např. srozumění pacienta s nejistým
výsledkem poskytnuté služby. Lékař coby zdravotnický odborník odpovídá za správně
provedenou službu, nikoli však za její výsledek. Svůj význam mají i specifické působení
poptávky a nabídky, způsob financování služeb či faktická nerovnost stran.
Zvláštní hodnotě zdraví a zvláštní povaze zdravotní péče odpovídá zvláštní přístup
zákonodárce k právu na zdravotní péči. To patří mezi základní lidská práva obsažená
v mezinárodních dokumentech i právních řádech většiny států světa. Jako takové bylo
již v roce 1948 zakotveno v článku 25 Všeobecné deklarace lidských práv. Ačkoli je
toto právo a jeho obsah chápáno v různých částech světa obsahově rozdílně, ve většině
zemí došlo přinejmenším k jeho formálnímu uznání.
Právo na zdravotní péči řadíme mezi práva sociální spadající do tzv. druhé generace
lidských práv. Jedná se o práva, na která neexistuje absolutní nárok nejen ve smyslu
proporcionality, ale i z důvodu jejich závislosti na působení dalších faktorů, zejména
ekonomických možností (státu). Těmito právy garantují státy určité minimální stan-
dardy, které musí být dodrženy, nikoli individuální a vymahatelná práva (či nároky)
konkrétní osoby.8 Pro ilustraci můžeme nahlédnout do článku 12 Mezinárodního pak-
tu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPHSKP). Ten uznává právo
každého na nejvyšší dosažitelnou úroveň zdraví, mj. na základě vytvoření podmínek,
6 UN ECOSOC, The Right to the Highest Attainable Standard of Health (General Comment No 14 on
Health), 8. 11. 2000, dostupný z www: (symbol) ,
ze dne 14. 4. 2013, bod 1.
7 Arrow, K. Uncertainty and the Welfare Economics of Medical Care. American Economic Review , 1963,
53(5), s. 941-73.
8 EXTER, A.: The Right to Health Care in International Law. In: EXTER, A., SÁNDOR, J.: Frontiers of
European Health Law. Yearbook 2002. Rotterdam : Erasmus University Press, 2003, s. 13.