112 / 124
110
sí být posledním objevem lékařské vědy – na péči přiměřeně bezpečnou, medicínsky
uznávanou a pro konkrétní zdravotní problém účinnou. To dává široký prostor pro
medicínské – lékařské – řízení přístupu ke konkrétní péči pro individuálně určeného
pacienta. Pokud uvážíme dnes již reálné situace, že by poskytnutí potenciálně prospěš-
né zdravotní péče konkrétnímu pacientovi ze skupiny, splňující stejné předpoklady,
nebylo možné z důvodů nikoliv medicínských, ale výhradně ekonomických (tedy situace
by dospěla tak daleko, že by bylo třeba rozhodnout, kterému z několika pacientů bude
určitá péče poskytnuta, a kterým ne), právní postup řešení bychom hledali marně.
Obecně lze uzavřít, že racionalizace v oblasti vynakládání veřejných prostředků urče-
ných na zdravotní péči, a tedy i omezení práva pacientů na její poskytnutí, není proti-
ústavní. Z hlediska uspokojování zájmů společnosti jako celku a kupodivu i jednotli-
vých pacientů je naopak zcela žádoucí a odůvodněná. Platí to ovšem pouze za předpo-
kladu, že k ní bude docházet pouze na základě principů zákazu diskriminace, prospěš-
nosti a distributivní spravedlnosti.
V podtextu všeho, co zde bylo řečeno k přístupu k péči v České republice, lze vy-
sledovat jeden zajímavý jev: ačkoliv to podle právní úpravy neplatí, je účast v systému
zdravotního pojištění obecně vnímána jako podmínka, bez které přístup k péči není,
nebo je významně omezený. Stejně tak je mnohdy nárok na úhradu ze zdravotního
pojištění považován za jediný možný způsob péče. Právo na přístup k péči na základě
účasti v systému veřejného pojištění se tak obrací v povinnost právě hrazenou péči
přijmout jako jedinou možnou. Velmi dobře je to vidět při posuzování možnosti do-
platit si rozdíl mezi péčí hrazenou z pojištění a dražší péčí, již nehrazenou; objevují se
hlasy, které odmítají tuto možnost a jediné řešení spatřují v tom, že pacient přijme bez
výhrad, co mu nabízí zdravotní pojištění, nebo si celou péči zaplatí sám. Přitom pro
takový názor nenalezneme v zákoně jasné opory.
Posledně uvedenou úvahu můžeme tedy uzavřít s tím, že protipólem racionalizace,
jak jsme ji chápali v dosavadním textu, je právo překročit na vlastní náklady pomyslnou
laťku nabídky veřejného systému. Jestliže totiž dospíváme k názoru, že je přípustné,
aby určitá zdravotní služba mohla být poskytnuta v rámci skupiny vhodných pacientů
na základě specifických kritérií jen některým osobám, ačkoli by mohla být prospěšná
i jiným, odporuje tomu popření práva těch, kteří nebyli systémem uspokojeni, pořídit
si příslušné plnění na vlastní náklady. A platí to jistě i tam, kde z více možností péče
hradí veřejný systém pouze jednu.