522 / 610
520
pak vedla k přímé a proporcionálně stejné podřízenosti obyvatelstva Koruně, jako je to
s obyvatelstvem v Británii.
Zde by pak šlo nalézt základ pro argumentaci „stejnými právy a povinnostmi“. V ta-
kovém případě se pak jeví důvodnou a zcela oprávněnou snaha kolonistů dosáhnout
zastoupení v parlamentu podle stejných pravidel jako jsou zastoupeni ostatní britští
obyvatelé.
130
Tato teorie však pro kolonisty skrývá značnou nevýhodu, kterou je něko-
likanásobné zvýšení celkového daňového zatížení a to včetně nutnosti doměřit a dopla-
tit daně, které nebyly zaplaceny v minulosti. Navíc rozhodně nebyla kolonisty v tomto
směru započata jakákoliv činnost.
Závěr
Byla tedy daň, uvalená kolkovým zákon z roku 1765, vydaným britským parla-
mentem, legální? Ve světle argumentů, které byly předneseny, máme za to, že ano.
Formální proces, který kladl na daňový zákon dvě podmínky – návrh krále a schválení
parlamentu, splněny byly. Byť by se dalo jistě polemizovat, zda zákon skutečně navrhl
král,
131
parlament jej skutečně schválil a vydal.
Neexistuje jiné ustanovení, než onen článek Petition for Right, které by nějakým
způsobem zapovídalo králi uvalit přímou daň i na kolonie. Britská koruna se nikdy
takového práva nezřekla, a americká strana se tak dopouští až přespříliš extenzivního
výkladu zmíněné právní zásady. Navíc – zásada rozhodně nebyla formulována jako
univerzální možnost všech podílet se na výši svého osobního daňového zatížení. Jejím
primárním účelem bylo omezit královu prerogativu, a to způsobem, který byl co nej-
více na místě. Nebezpečnost příliš extenzivního výkladu této zásady můžeme demon-
strovat i na případě, kdyby si dnes volič, který se dobrovolně vzdal svého hlasovacího
práva,
132
nárokoval právo neodvádět žádnou daň. Stejný případ by mohl nastat v mo-
mentě, kdy nevyhraje kandidát, kterého takový volič volil. Taková argumentace je zcela
jasně lichá. Pokud totiž bude takovému voliči způsobena újma, bude se její nápravy
s největší pravděpodobností domáhat u státního orgánu – soudu.
A soud takovou ochranu poskytuje nezávisle na tom, zda (a koho) daný občan volil,
a tudíž zda má či nemá reprezentaci mezi zákonodárci, kteří vytváří normy, podle
kterých soud pracuje. Stejně tak státní složky s největší pravděpodobností zasáhnou
v momentě, kdy bude občan ohrožen, a to ať událostí (například požár jeho domu či
povodeň), nebo cizím jednáním (například terorismus).
V dobovém kontextu můžeme paralelu „vnější“ ochrany spatřovat například v pří-
tomnosti britského vojska na hranicích kolonií s indiánskými teritorii, kteří měli ko-
lonisty bránit jednak před indiány, jednak před sousedními Francouzi. Rozpočet roč-
130
A to i za předpokladu, že by tato snaha byla vyvíjena ve směru integrace „speciálních“ orgánů d o britského
modelu správní soustavy.
131
V tuto dobu již měl parlament faktické zmocnění k vydávání zákonů jménem krále, a proto takový poža-
davek nebyl nutně neopominutelným
132
nehlasoval, i když hlasovat mohl