SLP 02 (2013)

ÚVOD

Výkon závislé (nesamostatné) práce a jeho vymezení stálo v centru pozornosti již

v době zrodu moderního pracovního práva, jak lze vidět např. v díle Heinze Pottohoffa.

Obvykle sice nebyla otázka kladena přímo, co se rozumí nesamostatnou (závislou pra-

cí), ale nepřímo, kdo je zaměstnancem či zaměstnavatelem? Avšak též odpověď na tuto

otázku byla skryta v poznání definičních znaků nesamostatné práce. Zaměstnancem

byl ten, kdo konal závislou práci a zaměstnavatel ten, kdo výkon takovéto práce při-

jímal. Skrze pojem nesamostné (závislé) práce či nepřímo prostřednictvím pojmů

zaměstnanec či zaměstnavatel byla vymezena působnost pracovního práva. Pracovní

poměr se postupně stal nejen základním a nejdůležitějším vztahem, v jehož rámci do-

cházelo k výkonu práce,

ale rovněž základním kamenem sociální ochrany pokytované

pracujícím.

Celosvětovou se tak též stalo rozlišování výkonu závislé, resp. nesamo-

statné práce. I v tomto novém globálním významu si však zachovalo vymezení závislé

práce svůj neopominutelný význam, zůstalo klíčové pro poskytnutí, nebo odepření

sociální ochrany garantované pracovním právem

i dalšími právními odvětvími, ze-

jména právem sociálního zabezpečení (především zabezpečení v nezaměstnanosti a při

pracovních úrazech).

Nezbytné vstupní analýze pojmu pracovní právo a jeho předmě-

tu je věnována první kapitola této knihy.

Se společenským, vědeckým a hospodářským pokrokem a po zkušenostech z ce-

losvětových konfliktů došlo k rozvoji ochranné funkce pracovního práva, což byl je-

den z významných impulsů pro změnu chápání závislé práce, a to zejména v nových,

omezených, limitech nařizovacího práva zaměstnavatele a jeho nadřízeného postavení.

Přestože pracovní poměr zůstává i dnes základní formou, v jehož rámci dochází k vý-

konu závislé práce, v důsledku celé řady faktorů jako je zejména globalizace světo-

Casale, G. (ed.): The Employment Relationship, A Comparative Overview, International Labour Office,

Hart, Geneva 2011, str. 5 a násl. Dále srov. Zelená kniha Komise COM (2006) 708 final, str. 10 až 13.

Bod 3 preambule Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 198 o pracovnímpoměru (dále „Doporučení“).

Tak lze např. poukázat na rozlišování „empregado“ a „trabalhador automo“ v Brazílii [zpráva JF Siqueira

Neto: Informe Sobre as Situaçoes de Trabalho e de Proteção dos Trabalhadores no Brasil (Geneva,

OIT 1998, str. 7)], „situations mixtes“ ve Francii (livres VII a čl. L 751-1), „lavoratore subordinato“

a „lavoratore autonomo“ v italském právu (srov. zákon č. 533/1973, který novelizoval čl. 409 italské-

ho občanského soudního řádu), „Arbeitnehmer“ a „freier Dienstvertrag“ v Německu (srov. ust. § 12a

Tarifsvertragsgesetz, § 5 Arbeitsgerichtsgesetz, § 2 Bundesurlaubsgesetz či § 1 Beschäftigtenschutzgesetz)

a „employee“ a „self-employed contractor“ ve VB (zejména ust. § 230 odst. 3 ERA 1996, ust. § 54

NMWA 1998 a ust. § 2 WTR 1998), Austrálii, USA, JAR či Kanadě [poukázat lze na rozhodnutí Carter

v Bell and Sons (1936) OR 290 (CA) (QL)]. Koncepce závislé práce, resp. pracovního poměru lze nalézt

též v Japonsku, Číně (srov. čl. 16 čínského Zákona o práci a čl. 3 návrhu zákona o smluvním pracovním

právu) či Indii (srov. čl. 2 the Industrial Disputes Act 1947).

Též Nogler, L.: The Concept of Subordination in European and Comparative Law, University of Trento,

Italy, 2009, str. 85.

Srov. myšlenky Lotmara a Gierkeho o odlišnosti zaměstnance a práce, kterou je dlužen. Von Gierke, O.:

Dauernde Schuldverhältnisse, JJDBR, 64, 1914, str. 409 a Lotmar, P.: Der Arbeitsvertrag nach dem

Privatrecht des deutschen Reiches, I, Leipzig, 1902, str. 7.