SLP 09 (2015)

153

ků (stíhaček a vrtulníků), může přispět k jednoduššímu (byť i nevědomému) překro-

čení pomyslné hranice mezi legálností a nelegálností některých způsobů jejich použití.

ͺ.͸ Ochrana civilistů

Zásada

rozlišování

mezi civilisty a vojenskými cíli během ozbrojeného konfliktu je

klíčovým principem humanitárního práva. Nicméně až Protokol I přišel se závazným

pravidlem rozlišování.

Z hlediska mezinárodního ozbrojeného konfliktu se za civilní osoby považují ty,

„

které nepatří do žádné z kategorií osob uvedených v čl. 4 A) 1), /2/, /3/, /6/ Úmluvy

o zacházení s válečnými zajatci

a v čl. 43 Protokolu I“.

To znamená, že všechny ty oso-

by, které nelze zařadit do jedné z uvedených kategorií, patří

a contrario

mezi civilisty.

V případě pochybností o příslušnosti osoby k civilistům se má za to, že se jedná o ci-

vilistu.

Konkrétní ochrana civilistům je poskytnuta čl. 48 a čl. 51 Protokolu I. První

z nich je základním pravidlem vyjadřujícím všeobecný respekt a ochranu civilních

obyvatel. U druhého se jedná o podrobnější úpravu výslovně zakazující útoky, násilné

činy a jejich hrozby proti civilnímu obyvatelstvu. Zároveň vylučuje tuto ochranu civi-

listů, pokud se přímo účastní nepřátelských akcí. Se zásadou rozlišování souvisí i zákaz

nerozlišujících útoků, které směřují jak proti kombatantům, tak proti civilistům.

Takto nastavená pravidla, kladou vysoké nároky na bojující stranu ozbrojeného

konfliktu používající bezpilotní letouny. To připouští i prof. Michael N. Schmitt ve své

práci zaměřené na přesnost útoků. Uvádí, že provedení útoku působí tím lehkomysl-

něji, čím větší je schopnost útočníka přesněji zasáhnout cíl útoku. O to obtížnější bude

čelit nařčení z nerozlišujícího útoku.

Bezpilotní letoun se v tomto ohledu jeví jako ideální nástroj k naplňování prin-

cipu rozlišování. K identifikaci konkrétního cíle slouží bezpilotnímu letounu velké

množství senzorů a kamer připevněných v podvěsu trupu letounu. Mezi nimi jsou

jednak kamery vysílající dění kolem letounu v reálném čase, dále jsou to infračervené

snímače, které umožňují identifikovat cíle i za tmy, případně za ztížených klimatických

podmínek. Největší předností je však možnost letounu kroužit nad předpokládaným

cílem útoku dlouhé hodiny a sbírat potřebné informace ještě před tím, než vůbec k sa-

motnému útoku dojde. To dává šanci útočící straně spolehlivě ověřit, zda útok provádí

skutečně proti legitimnímu cíli. Nejdůležitějším aspektem je však provedení útoku

na vytipovaný cíl v co nejvhodnější okamžik tak, aby došlo k minimálním civilním

ztrátám nebo poškození civilních budov. Ve větší míře je tedy operátorům bezpilotních

ONDŘEJ Jan, ŠTURMA Pavel, BÍLKOVÁ Veronika, JÍLEK Dalibor a kolektiv.

Mezinárodní humani-

tární právo

. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 208-216.

Čl. 50 odst. 2 Protokol I.

ONDŘEJ Jan, ŠTURMA Pavel, BÍLKOVÁ Veronika, JÍLEK Dalibor a kolektiv.

Mezinárodní humani-

tární právo

. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 169.

SCHMITT, Michael. Precision attack and international humanitarian law.

International Review of the

Red Cross,

Vol. 87. No. 859, 2005, s. 455.