181 / 268
179
Výsledkem těchto nacistických přístupů a praktik bylo to, že se z nacistického státu
a jeho představitelů stali zločinci. Tím perverze práva a státu v Německu a všude, kde
nacisté vládli, dostoupila vrcholu. Důsledky byly zřejmé a neakceptovatelné: milióny
zavražděných, deportovaných a pronásledovaných, obrovské škody na zdraví a majet-
ku, celá evropská civilizace v troskách.
15
Tento stav nemohl zůstat bez odpovědi ze strany vítězných mocností, které dokázaly
ve druhé světové válce nacistické Německo a jeho spojence porazit. Porážka nacistů
znamenala i porážku jejich práva. Nastoupit měla právní obnova. Bylo jasné, že nacis-
tická okupace mnoha evropských zemí hluboce poznamenala veřejnoprávní i soukro-
moprávní sféru. To bylo nutné změnit.
16
Zatímco ohledně zásad „co bylo ukradeno,
to musí být vráceno“ a „křivdy se musí odčinit“ vládla celkem shoda, o potrestání
nacistických zločinců se uvnitř protihitlerovské koalice rozpoutala diskuze. Nabízely se
různé varianty řešení – od poprav nacistických zločinců bez soudu, přes procesy s nimi
až po netrestání. Vítězné mocnosti svá stanoviska postupně měnily. V jejich kalkula-
cích hrály roli pragmatické důvody i idealismus. Ponenáhlu se ukazovalo, že popravo-
vat bez soudu, i když by se tím předešlo zveřejnění informací o vlastních nectnostech,
by stěží prošlo u veřejnosti řady zemí. Přestal by také být zřejmý rozdíl mezi spojenci
a nacisty. Netrestání by lidé také těžko akceptovali pro množství zločinů a rozsah škod.
Nadto by se tím zmařilo dovršení právní obnovy. Zbývalo tudíž nacistické zločince
soudit. Jakkoli ale byla tato varianta logická, k jejímu prosazení nedošlo ani rychle ani
snadno. Sporné dlouho bylo, kdo bude nacisty soudit a za co přesně. Nakonec zvítězila
myšlenka, že nacistické špičky bude soudit Mezinárodní vojenský tribunál se sídlem
v Norimberku, a to za nejzávažnější provinění proti mezinárodnímu právu: zločiny
proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Zbylé zločince měly postihnout
soudy v zemích, kde své činy spáchali. V tomto rozhodnutí se odrážela špatná zkuše-
nost s potrestáním zločinců první světové války na národní úrovni.
17
Zvláště pod tlakem USA mělo jít o skutečné soudní jednání a ne jen o soudní frašku
podobnou sovětským monstrprocesům z 30. let. Spravedlnost, která měla být výsled-
kem, měla být rychlá a důsledná. Měla se opírat o fakta doložená důvěryhodnými
důkazy. Bylo jasné, že nepůjde jen o spravedlnost vítězů.
18
Za rozhodnutím potrestat
nacistické zločiny stála jednotná vůle mezinárodního společenství a potrestáno mělo
být novodobé barbarství, kterého se nacisté dopustili a které bylo spojeno s negací prá-
va. Snaha nacistické zločince potrestat byla tedy plně legální i legitimní. Tvrdit opak
15
V přehledu COLLOTTI, Enzo.
Hitler a nacismus
. Praha: Columbus, 1996, ISBN 80-85928-44-2.
16
EČER, Bohuslav.
Norimberský soud
. Praha: Orbis, 1946, s. 379. Bohuslav Ečer v této souvislosti
poznamenal: „Úloha práva a spravedlnosti při právní a mravní rekonstrukci lidské společnosti dostala se
na první místo.“
17
Důkladně k tomu HEYDECKER, Joe J., LEEB, Johannes.
Norimberský proces
. Praha: Ikar, 2007, ISBN
978-80-249-0940-0, s. 113 an.
18
Proslulá se stala slova amerického žalobce Roberta Jacksona: „Nesmíte postavit nikoho před soud, nejste-
li ochotni ho osvobodit, pokud se prokáže jeho nevina.“ Viz ROLAND, Paul.
Norimberské procesy
. Praha:
Columbus, 2014, ISBN 978-80-87588-15-4, s. 25.