SLP 08 (2014)

132

ͷ. Vymezení volného moře

Volné moře je vymezeno v Úmluvě o mořském právu, a to negativním způsobem

- jako všechny části moře, které nejsou zahrnuty do výlučné ekonomické zóny, do po-

břežního moře anebo do vnitrozemských vod státu či do souostrovních vod souostrov-

ního státu.

Volné moře se vyznačuje principem svobody volného moře, což znamená,

že je otevřeno všem státům, ať už pobřežním nebo vnitrozemským. Svoboda volného

moře ovšem neznamená, že se na volném moři neuplatňují žádná pravidla, ale je vý-

razem garance svobod rovnou měrou pro všechny státy, žádný stát si tak nemůže činit

platné nároky na podrobení kterékoli části volného moře své svrchovanosti. Volné

moře je tedy vyloučeno z výlučného ovládání kterýmkoli státem.

Svoboda plavby za-

hrnuje dva principy, prvním je právo každého státu, aby na volném moři pluly lodě

pod jeho vlajkou, druhým je, že plavba lodě plující pod vlajkou určitého státu nemá

být omezována státy jinými.

Pro úplnost dodávám, že i výlučné ekonomické pásmo

je ve vztahu využívání vod

k plavbě součástí volného moře a řídí se jeho režimem.

͸. Má non-refoulement extrateritoriální účinek?

Stěžejní pro ochranu uprchlíků na volném moři je otázka, zda jsou státy povinny

dodržovat zásadu non-refoulement i mimo hranice svých států? Nebo s překročením

hranice státu, tj. pobřežního moře, tato povinnost států zaniká?

Výklad non refoulement se v průběhu posledních desetiletí vyvíjel a jeho pojetí je

v zásadě pojímáno v širším rozsahu než v době, kdy byl zakotven do Úmluvy o práv-

ním postavení uprchlíků (1951). Několik argumentů, které zde předkládám ve vztahu

k zásadě nenavracení obsažené v Úmluvě o právním postavení uprchlíků, vede k závě-

ru, že aplikace zásady non-refoulement není územně omezena.

Prvním z argumentů hovořících pro extrateritoriální účinek je výklad slovního spo-

jení

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice

zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy

“ (čl. 33 Úmluvy o práv-

ním postavení uprchlíků). Použijme obecné pravidlo výkladu obsažené v článku 31

Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969, a sice že „

Smlouva musí být vyklá-

dána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě

v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy

“. Obvyklý

význam slov „vyhostit“ a „vrátit“ (a pro přesnost použijme i obvyklý význam těchto

slov v autentickém znění Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve francouzském

Srov. článek 86 Úmluvy o mořském právu z roku 1982.

Srov. článek 89 Úmluvy o mořském právu.

Srov. TREVISANUT, S. The Principle of Non – Refoulement at Sea and the Effeectivnes of Asylum

Protection. In: Max Planc Yearbook of United Nations Law, 2008, 12, s. 234.

Srov. čl. 55-75 Úmluvy o mořském právu.

Srov. ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 255.