135 / 200
133
jazyce,
10
které používá slovo
refouler
) nepodporuje výklad, který by omezil aplikaci
článku 33 na jednání uvnitř území jednotlivých států. Neexistují ani údaje o tom, že
by autoři Úmluvy o právním postavení uprchlíků chtěli limitovat aplikaci tohoto člán-
ku.
11
Tam, kde autoři chtěli vyjádřit územní omezení, explicitně toto omezení zanesli
přímo do textu Úmluvy o právním postavení uprchlíků,
12
přičemž jediné explicitní
omezení čl. 33 jsou výjimky stanovené v článku 33 (2).
Dalším rozhodným momentem hovořícím pro extrateritoriální rozsah principu
non-refoulement je humanitární předmět a účel smlouvy, což vyplývá jak z úvodu
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, tak z přípravných prací, které mohou být
použity dle Vídeňské úmluvy o smluvním právu jako doplňkový prostředek výkladu.
Komplexní zhodnocení přípravných prací potvrzuje převažující humanitární předmět
a účel Úmluvy o právním postavení uprchlíků a poskytuje důležitý důkaz, že cílem
zásady non-refoulement v článku 33(1) byl zákaz jakýchkoliv jednání nebo opomenu-
tí smluvních států, které způsobí navrácení uprchlíka na území, kde by byl vystaven
pronásledování nebo ohrožení života či svobody.
13
V souladu s Vídeňskou úmluvou
o smluvním právu je též třeba brát zřetel na jakoukoliv pozdější praxi při provádění
smlouvy, která je zřejmá např. i z doporučení Výkonného výboru úřadu Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky
14
nebo z později přijímaných dohod. Žádná z meziná-
rodních ani regionálních smluv uzavřených po roce 1951, které obsahují zásadu non-
-refoulement (srov. výše), neobsahuje územní omezení této zásady.
Pro extrateritoriální účinek svědčí i argument, že pokud bychom připustili, že se
zásada non-refoulement nedá aplikovat mimo hranice jednotlivých států, dávalo by to
jednotlivým státům možnost, jak obejít své mezinárodní závazky tím, že by své hranič-
ní kontroly vykonávaly mimo území státu, v případě aplikace této zásady na moři tedy
mimo pobřežní vody. Takto by pak státy jednající ve zlé víře získaly možnost, jak obejít
cíle Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
15
Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost aplikovat zásadu non-refoulement není
územně omezena. Co je tedy rozhodujícím kritériem pro určení, kdy je její aplikace
nutná? Tímto rozhodným momentem je výkon jurisdikce daného státu, přesněji vý-
10
Srov. čl. 46 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
11
Advisory Opinion on the Extrateritorial Application of Non-Refoulement Obligations under 1951
Convention relating to the Status of Refugees and its 1967 Protocol. UNHCR, 2007, odst. 27. [online].
Citováno 15. 11. 2014. Dostupné z:
http://www.refworld.org/docid/45f17a1a4.html.12
Např. čl. 2, čl. 4, čl. 27 Úmluvy, kde je vyžadována přítomnost uprchlíka na území státu, nebo čl. 18,
čl. 26 a čl. 32 Úmluvy vyžadují, aby se uprchlík zákonně nacházel na území státu.
13
Advisory Opinion on the Extrateritorial Application of Non-Refoulement Obligations under 1951
Convention relativ to the Status of Refugees and its 1967 Protocol, op. cit., odst. 30.
14
Srov. Doporučení výkonného výboru UNHCR č. 22 (XXXII) z roku 1981, Doporučení výkonného výboru
UNHCR č. 6 (XXVIII) z roku 1977, Doporučení výkonného výboru UNHCR Č. 85 z roku 1998 (XLIX).
15
Srov. FISCHER-LESCANO, A., TILLMANN, L. Border Controls at Sea: Requierements under
International Human Rights and Refugee Law. In: International Journal of Refugee Law, 2009, 21,
s. 10-11.