177 / 200
175
osob v případě katastrof, jež naznačují možný směr vhodné mezinárodněprávní úpra-
vy reakce států na situaci osob, jež se staly obětí přírodních živlů. Při podrobnějším
pohledu vidíme, že, že navržená úprava se primárně týká řešení situace poskytnutím
pomoci na místě, tedy v místech postižených katastrofou, a nijak neupravuje postavení
osob, jež byly následkem nenadálých přírodních událostí přinuceny toto místo opustit
a vyhledat ochranu v jiných státech. Je zde tak patrně předjímána pravděpodobná
neochota států zavázat se k určitému typu reakce na migrační proudy, jež mohou ná-
sledkem přírodních katastrof vznikat. Situace těchto osob tak pravděpodobně bude
i nadále řešena zejména
ad hoc
reakcí okolních zemí, v každém případě však mimo
rámec stávajícího mezinárodního (uprchlického) práva.
ͷ. Váleční uprchlíci
Druhou z kategorií nucených migrantů, na něž zaměřili autoři pozornost, jsou tzv.
váleční uprchlíci, tedy osoby, které byly nuceny uprchnout ze své vlasti následkem
ozbrojeného konfliktu, který se zde odehrává. Opět přitom platí, že pouze menší část
osob, které jsou součástí těchto migračních proudů, je možné kvalifikovat jako uprchlí-
ky ve smyslu stávající definice dle Úmluvy. Jak ukazuje stať Věry Honuskové, postavení
ostatních migrantů, kteří jsou ve strachu o svůj život nuceni uprchnout před válečným
konfliktem, je dle současného obecného mezinárodního práva ponecháno především
na
ad hoc
(svou povahou primárně humanitární) podpoře, kterou těmto osobám ze
svého mandátu poskytuje UNHCR, případně další státy a organizace. V rámci regio-
nálních systémů úpravy uprchlického, resp. migračního práva (Afrika, Evropská unie,
Jižní Amerika) však můžeme nalézt specifické právní instituty, které umožňují těmto
osobám poskytnout ochranu po dobu, kdy se nemohou z bezpečnostních důvodů vrá-
tit do svých domovů. Formy této ochrany mohou nabývat různých podob – realizují se
buď prostřednictvím regionálního rozšíření definice uprchlíka (Afrika, Jižní Amerika),
nebo formou zcela samostatných institutů vytvořených pro účel poskytnutí ochrany
nuceným migrantům vzešlým z ozbrojeného konfliktu (doplňková a dočasná ochra-
na, jež jsou zakotveny v právu Evropské unie). Jak je tedy patrné, na rozdíl od prak-
ticky neřešeného postavení environmentálních uprchlíků se ve vztahu k migrantům
prchajícím ve strachu o svůj život z oblastí postižených válečnými konflikty jistý – byť
partikulární a regionálně determinovaný – právní rámec pro jejich ochranu ze strany
států postupně utváří. Nadále však platí, že vyhlídka na koordinovanou reakci států
na celosvětové úrovni v podobě přijetí závazné mezinárodní smluvní regulace postave-
ní a ochrany těchto osob se zdá být v nedohlednu.
Dalším z velmi aktuálních a palčivých problémů spjatých s uprchlictvím v kontex-
tu válečné situace, jenž se projevuje v celé řadě současných ozbrojených konfliktů, je
otázka ochrany a garance civilního a humanitárního charakteru uprchlických táborů
a zabránění zneužití zranitelného postavení uprchlíků z oblastí postižených válečnými
konflikty některou z bojujících stran, na což upozorňuje stať Tomáše Brunera. Do ře-
šení situace těchto osob zasahují různé oblasti mezinárodního práva, zejména meziná-