179 / 200
177
směřuje k nedostatečnému uplatňování práv zaručených Úmluvou a snaze vyhnout
se povinnostem vůči migrantům a jejich přijetí. Praktická realizace ochrany před
re-
foulement
nově připlouvajících migrantů pak může mimo jiné i vlivem nedostatečné
politické vůle narážet na četné překážky (jako kupř. v případě
search and rescue
zón
a záchrany na volném moři, čemuž se podrobně věnuje stať Elišky Flídrové).
Druhý tematický okruh v rámci lidskoprávní ochrany migrantů a uprchlíků pak
představují otázky zbavení či omezení osobní svobody, jež jsou spojeny s ochranou
dle čl. 5 EÚLP. Ochrana před svévolným či nepřiměřeným omezením osobní svobody
osob z důvodu, že jsou nucenými migranty a mohou se na území státu, kde se snaží
vyhledat útočiště, nacházet v neregulérním postavení, je podrobně rozpracována v ju-
dikatuře ESLP a představuje důležitý střípek mozaiky ochrany práv osob, jež se ocitají
v často velmi zranitelném a obtížném postavení, spojeném s nejistotou ohledně jejich
budoucího statusu a možného nuceného návratu do země původu. Limity, jež státům
ve vztahu k možnostem omezení osobní svobody těchto „nežádoucích“ migrantů (ať
už z důvodu jejich neregulérního pobytového statusu, či z důvodu požadované extra-
dice těchto osob do země původu) ve své judikatuře vymezil ESLP, přibližují kapitoly
z pera Miloše Kuldy a Viktora Kundráka.
Ze statí v této druhé tematické části (a celkově IV. části) publikace vidíme, že stáva-
jící mezinárodní právo lidských práv obsahuje základní právní rámec, jehož lze v jis-
tých ohledech využít při řešení situace uprchlíků a migrujících osob a zakotvuje jistou
garanci jejich základních práv.
. Z „nepravých“ uprchlíků uprchlíky pravými?
V současnosti jsou „nepraví“ uprchlíci chráněni především systémem mezinárodní
ochrany lidských práv, zejména pak na úrovni regionální. Z povahy věci však tato ob-
last představuje pouze subsidiární úroveň ochrany pro „nepravé“ uprchlíky, a měla by
v tomto ohledu proto hrát pouze doplňkovou roli. Nenabízí totiž sama o sobě takový
rozsah ochrany, jenž by byl schopen uspokojivě a komplexně vyřešit pobytový status
a právní postavení těchto nucených migrantů. Jakkoli tak v současné situaci, vlivem
absence vhodnějšího právního rámce, hraje nezastupitelnou úlohu pro garanci práv
těchto osob, není možné tento stav považovat za dostačující.
Možných právních řešení situace „nepravých“ uprchlíků si lze teoreticky předsta-
vit více. Jedním z nich by mohlo být přijetí nové úmluvy, anebo protokolu (potaž-
mo protokolů) k Úmluvě o právním postavení uprchlíků, avšak tyto možnosti se jeví
z hlediska možného konsensu států jako velmi nereálné. Dalším možným směrem,
který se z hlediska ochoty států může zdát pro mezinárodní právo schůdnější, neboť
je nezavazuje k přijetí a poskytnutí ochrany nuceným migrantům na svém území, je
úkrok směrem k odpovědnosti států za situaci uvnitř jejich hranic. Zde by mohla mít
místo případná povinnost státu přijmout pomoc ostatních států v případě vnitrostát-
ního problému již na místě, tj. uvnitř státu, tak, aby se nuceným migračním proudům