178 / 200
176
rodní humanitární právo, mezinárodní uprchlické právo, případně vnitrostátní právo
a ochrana plynoucí z lidskoprávních garancí (zejména v případě osob, jež coby vnitřně
přesídlené osoby uprchly před ozbrojeným konfliktem, avšak nepřekročily přitom me-
zinárodní hranici). Tato vícekolejnost možných okruhů právní úpravy však vypovídá
především o nedostatečné odpovědi, kterou současné mezinárodní právo pro uspoko-
jivé řešení tohoto problému nabízí.
. Stávající ochrana „pravých” i „nepravých” uprchlíků v rámci evropské
regionální úpravy ochrany lidských práv
Kromě snah o nalezení nového legislativního řešení pro dosud neuspokojivě řešené
typy nucené migrace, se jevilo vhodné zamyslet se nad tím, zda a jaké možnosti ochra-
ny nabízí těmto osobám stávající právní úprava v oblasti ochrany lidských práv. Druhá
tematická rovina, jíž byla v publikaci věnována pozornost (ve IV. části publikace), se
proto zaměřila na otázku garance práv uprchlíků a (nucených) migrantů v rámci stáva-
jících mezinárodněprávních mechanismů ochrany lidských práv, se zaměřením na re-
gionální evropský subsystém. Ten – zejména prostřednictvím Evropské úmluvy o lid-
ských právech (dále též „EÚLP“) a na ni navázané rozhodovací činnosti Evropského
soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) – dohlíží i na dodržování základních práv
migrujících osob a omezuje volnost států v oblasti regulace vstupu a pobytu migrantů
na svém území. Tím přispívá k ochraně těchto osob a může do jisté míry zaplnit práv-
ní vakuum, které ve vztahu k „nepravým“ uprchlíkům existuje z hlediska specifické,
cílené úpravy jejich postavení.
Jak ukazují kapitoly věnované tomuto tématu, v rámci ochrany práv migrantů a uprch-
líků přicházejících – či již žijících – na území evropských států vyvstávají zejména dva
okruhy právní regulace.
Prvním z nich je ochrana spojená se zákazem mučení, nelidského a ponižujícího za-
cházení nebo trestání obsaženým v čl. 3 EÚLP, jejíž základní kontury na příkladech z ju-
dikatury ESLP ve vztahu k (nuceným) migrantům ukazuje stať Jána Šikuty. Ochrana
poskytovaná tímto ustanovením Evropské úmluvy je absolutní a k jejímu uplatnění
v rámci migračních situací dochází rozmanitými způsoby. Jedním z nich je možné poru-
šení tohoto článku přímým jednáním smluvních států, k němuž může dojít zejména
v souvislosti s nevyhovujícími podmínkami výkonu omezení (zbavení) osobní svobody
neregulérních migrantů a uprchlíků v detenčních zařízeních. Kromě toho má však
v praxi zásadní vliv ochrana před
refoulement
, tedy navrácením migrantů (uprchlíků)
do zemí, kde by jim jednání spočívající v porušení práv garantovaných čl. 3 EÚLP
mohlo hrozit. Tuto povinnost států, označovanou jako princip non-refoulement, do-
vodila v rámci ochrany dle čl. 3 EÚLP judikatura ESLP a její zohlednění se projevuje
jak při navracení (vyhoštění, vydání) osob již pobývajících na území státu, tak při
reakci států vůči osobám, které na území evropských států teprve přicházejí (resp. při-
plouvají) a chtějí zde vyhledat ochranu. Jak přitom můžeme pozorovat, praxe států
– zejména vůči nově přicházejících uprchlíkům a migrantům – v některých případech