191 / 300
189
přispívat ke sjednocování a současně k fragmentaci koncepce lidských práv. Pro tyto
účely bude třeba nejprve nastínit současné pojetí „násilí na ženách“ v podání vybra-
ných dokumentů mezinárodních organizací. Následně se budeme věnovat případu
z Rakouska a výsledkům aktuální studie Agentury EU pro základní práva, která byla
věnována násilí na ženách v členských státech EU.
. Koncepční úvahy
Ochrana lidských práv je nástrojem sjednocení společnosti jak na národní, tak
i na mezinárodní úrovni. Celá řada mezinárodních dokumentů se shodně dovolává uni-
versality a nedělitelnosti těch práv, která jsou všem jednotlivcům společná. Již Všeobecná
deklarace lidských práv z roku 1948 obsahovala odkaz na přirozenou důstojnost a rovná
a nezcizitelná práva členů lidské rodiny včetně rovných práv mužů a žen.
Idea lidských práv jako rovných práv všech lidí se promítá do všech klíčových
dokumentů mezinárodní ochrany lidských práv, jako jsou např. dva Mezinárodní
pakty z roku 1966, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
z roku 1950, Americká úmluva o lidských právech z roku 1969 a Africká charta práv
člověka a národů z roku 1981. Neodmyslitelnou součástí těchto závazných úmluv je
zakotvení zákazu diskriminace mimo jiné na základě pohlaví.
Na druhé straně se musí mezinárodní koncepce ochrany lidských práv vyrovnávat
také s případnými regionálními a kulturními rozdíly v přístupu k lidské individualitě.
Jako typickou oblast, do které se výrazně promítají regionální a kulturní specifika,
lze uvést ochranu národnostních menšin, která je na národní úrovni determinová-
na konkrétními historickými, demografickými, jazykovými a sociálními aspekty. Ale
také otázka zrovnoprávnění mužů a žen může v různých souvislostech narazit na li-
mity náboženských a kulturních tradic. Zjevná relativizace práv žen je obsažena např.
v Káhirské deklaraci lidských práv v islámu z roku 1990 a v menší míře také v revido-
vané Arabské chartě lidských práv z roku 2004, která podle svého článku 3 sice uznává
stejnou důstojnost a stejná práva a povinnosti mužů a žen, ale výslovně jen v rámci
islámské šaría a Božích zákonů.
Povědomí o zvláštní zranitelnosti žen, a to nejen v určitém kulturním, ale v obec-
ném celosvětovém kontextu, vedlo ke kodifikaci zvláštní mezinárodní úpravy práv
žen. Po druhé světové válce se problematiky zrovnoprávnění žen ujala Komise OSN
pro postavení žen, která byla založena v roce 1946. Desetileté úsilí Komise o vypraco-
vání závazných právních standardů krystalizovalo v Úmluvě o odstranění všech forem
diskriminace žen z roku 1979, která byla v roce 1999 doplněna opčním protokolem.
Na první pohled může působit jako paradox, že mezinárodní ochrana lidských práv
sice prohlašuje či konstruuje rovnost a rovná práva všech jednotlivců bez jakéhokoli
rozlišování na základě pohlaví a dalších znaků, ale současně identifikuje ženy jako
specifickou sociální skupinu, jejíž příslušnice mají být zvlášť chráněny a mají požívat
zvláštní status. Tato kodifikace zvláštních úprav nejen ve prospěch žen, ale také dětí,