86 / 100
86
| Tescoma magazín
rozhovor
Chantal Poullain (59)
Narodila se v Marseille,
v Ženevě vystudovala divadelní
akademii. S hercem Bolkem
Polívkou odešla žít do socialis-
tického Československa, hrála
v jeho hrách i v řadě českých
filmů. Účinkovala například
v Klicperově divadle v Hradci
Králové, v Národním divadle,
nyní ji můžete vidět v pražském
divadle Ungelt, nově i v Kongre-
sovém sále v muzikálu
Ať žijí duchové. Se skupinou
420 People vystupuje v před-
stavení Mirage. S koncertem
Francouzské šansony jezdí
po republice, maluje, nyní
začala i sochařit. Založila
Nadaci Archa Chantal, která
zlepšuje prostředí dětských
nemocnic, je autorkou úspěšné
knižní zpovědi Život na laně
a chystá další. Z manželství
s Bolkem Polívkou má syna
Vladimíra.
Kdo vás vlastně učil vařit?
Tatínek byl velký gurmán, jídlo si opravdu
užíval. To on mne naučil spoustu receptů.
Můj otec vařil krásně a ze srdce. V kuchyni
pak vždycky proběhlo takové kouzlo. Ty
vůně a jídlo byly výborné. A máma zase
vždycky uměla skvěle improvizovat. Vypada-
lo to, že je lednice skoro prázdná, ale ona
z toho přesto připravila něco báječného.
Pořád něco vymýšlela, měla talent i z mála
vykouzlit stůl plný neuvěřitelných dobrot.
Naučila nás, že když něco nemáte, poradíte
si jinak, něčím to nahradíte. A funguje to
skvěle. Byla jako mág. Z ničeho vyčarovala
úplnou hostinu.
Vaříte ráda?
Moc. Vlastně mne někdy mrzí, že jsem v ži-
votě nemohla být kuchař. Je to umění, velké
umění, ale i pořádná dřina. Celkově mám
ráda hlavně tradiční francouzskou kuchyni,
například Boeuf Bourguignon, Coq au Vin,
Canard á l’Orange (hovězí po burgundsku,
kohout na víně, kachna na pomerančích,
pozn.red.). Samozřejmě všechno, co je
z moře. A chci cítit chuť surovin. Třeba šafrá-
nem nebo vínem ji můžete lehce zdvihnout,
ale nesmí se vám ztratit. Musíte ji respektovat.
Co vás víc baví, složitá jídla, či naopak?
Mám ráda jednoduchost. V jídle, oblečení,
ve všem. Domácí kuchyně, kterou miluju
nejvíc, je docela jednoduchá. Myslím, že
když věci zbytečně složitě komplikujeme, pak
je zkazíme. Kuchyně má být jasná. Když jím
rybu, chci vědět, že jím rybu a že má něja-
kou chuť. Ale přeplácat ji sladkým, kyselým,
pikantním, to je z toho chaos a nevím pak,
kde jsem. To mě nebaví. Radši se při vaření
soustředím, aby vyniklo to hlavní.
Takže jednoduchost, čistota, krása.
To zbožňuju. Je důležité, když suroviny
na talíři souzní, musí to být harmonie.
Ostatně dnes se často špičkoví šéfku-
chaři soustředí na chuť několika hlavních
surovin, nebo dokonce jedné. Třeba mrkev
představí ve třech kreativních podobách
a je to báječné.
Vysoká gastronomie může být i úplná
studie a někdy je to skvělé. Ale ne pro každý
den. A také nepotřebuju poslouchat analýzy
a rozbory, všechny ty řeči kolem, většinou
chci prostě jednoduchou dobrotu. To je to
další, co nemám ráda, takový ten gastrono-
mický snobismus.
Nicméně i francouzská klasika je náročná.
Ale ne. Ta tradiční jídla jsou spíš náročná
na čas, ale nejsou zase tak komplikovaná.
Možná jen omáčky. A my používáme spous-
tu omáček. Hodně vařím na víně, neustále
někam liju víno. A taky smetanu. Chce to
i dobré suroviny. Ale víte, co nechápu?
Proč se tady nedá sehnat máslo, které voní
a chutná jako máslo? To mi pořád není jas-
ný. Sakramente, proč v tom je problém?
No to si taky často říkám.
Nebo ta tuhá smetana, ta z obchodu je vo-
dička. Aby to k něčemu bylo, musím koupit
mascarpone. Ale mně je to líto – proč kupo-
vat cizí máslo, když můžu používat české pro-
dukty? Tohle mne vždycky rozčílí. Chci maso
na steak a nabízejí mi to z Nového Zélandu,
z Argentiny. Přitom já chci české. Už ho tu
také řezníci umí nechat zrát a je výborné!
Tak proč ze Zélandu!
A co víno? Z Moravy, nebo z Francie?
Bílé piju z Moravy, od Standy Mádla. To
víno zbožňuju, on je navíc báječný člověk.
Má takový to veliký srdce. Když mu zavolám:
„Já tu mám prázdno“, on řekne jen „dobře“.
A vyřešíme to. Má výborné Rulandské šedé,
Sauvignon, Tramín, Hibernal, ten má vyni-
kající, to je zase Bolkovo oblíbené. Moravská
bílá jsou excelentní, ale pokud jde o červené
víno, tak já si radši vyberu naše francouz-
ské. Červené musí být samet. Musí ho být
plná pusa, na to jsem háklivá. Na Moravě
jsem v něm zatím nenašla svou lásku. I když
všichni tvrdí, že loňský ročník byl výtečný.
Byl dostatek tepla, hrozny krásně vyzrály, tak
jsem zvědavá a těším se, že tu najdu i to své
červené.
Když jste před lety přišla do Česka, sehnat
dobrou rybu, maso na steak, krevety bylo
nemyslitelné. Přesto říkáte, že jste tu vařila
hlavně po francouzsku. Šlo to tehdy vůbec?
Říkala jsem: maminka mě naučila impro-
vizovat. Dělala jsem třeba raclette. Nebyl
tu na to ten správný sýr, tak jsem koupila
Blaťácké zlato a super. Improvizace pro mne
byla automatická. Byl problém sehnat dobré
maso, ale měli jsme kamarády, vždycky se to
nějak udělalo. Mě bavilo, jak si lidi pomáha-
li. Ten režim byl hrozný, bylo potřeba, aby
zmizel. Ale žilo se jinak a bylo v tom i určité
kouzlo. Třeba to dnešní plýtvání. Všeho je
hodně a my si vůbec neuvědomujeme, jak se
máme dobře. Tehdy si lidé víc vážili toho, co
mají. Nabídla jsem ovoce a oni říkali: „Nech