84 / 100
84
| Tescoma magazín
rozhovor
Ř
eznický špalek jako kotva uprostřed,
dřevěný ponk tvoří pracovní plochu,
vedle veliký plynový sporák, na kterém
už vznikla pěkná hromada křehkých šťavna-
tých bifteků, kila mušlí a vůbec spousta spe-
cialit francouzské kuchyně. „Samozřejmě
že když odejdete do nějaké země, musíte
se adaptovat na její gastronomii, kulturu,
všechno, co k ní patří. Snažila jsem se tu
vařit i česká jídla, ale francouzská kuchyně
u nás vždycky vedla,“ říká žena mnoha ta-
lentů, herečka, zpěvačka, malířka, sochařka,
ale i zručná kuchařka s roztomilou fran-
couzskou češtinou.
V gastronomii se toho odráží strašně moc,
rozum, cit, intuice, vášeň, u vás ve Francii
je to odpradávna celá kultura. Co znamená
gastronomie pro vás?
Nejvíc se mi líbí, že spojuje lidi. Sejdou se,
sednou si dohromady, užívají si. Je to „ňam
ňam“, přitom se baví, navazují nové vztahy.
Není to jen o tom, „krmit se“. Francie má
nádhernou gastronomii, ať už u moře, nebo
ve vnitrozemí. Je hodně různorodá, protože
je tu spousta různých regionů. Každý má to
svoje a vy jíte a poznáváte různá místa, lidi,
povídá se, to miluju.
Stolování je rituál.
Ano, když jsem vyrůstala v jižní Francii,
měli jsme vždycky doma velký stůl. Všechno
se řeší nejlíp u stolu. I pracovní věci. Ale
když jsem pak přišla do Československa,
bylo to úplně jiné. Tady se tehdy dětem
říkalo: „Papej a nemluv!“ Pro mě to bylo
přesně naopak. Papat, radovat se a mluvit!
U stolu se báječně mluví. A užívat si to. Už
když vybíráte suroviny, když jídlo připravu-
jete, měla by v tom být láska. Potěšení, že
děláte něco pro druhé, že to bude chutnat.
Když vaříte, je to stejné, jako když hrajete
divadlo nebo skládáte hudbu. Musí to mít
smysl. Musí v tom být radost, jinak to nejde.
Takže i gastronomie je pro mne kultura,
kterou vštěpujete dětem, láska, radost, spo-
lečnost kolem stolu.
Pokud byste měla srovnat Prahu a rodnou
Marseille přes oblíbené chutě, jak by to
vypadalo?
Myslím, že česká tradiční kuchyně je troš-
ku víc germánská. Je mi bližší vedle té fran-
couzské italská nebo japonská. Ale přesto
jsou tu jídla, která mám moc ráda. Například
svíčková. To, co v ní dokáže vykouzlit ta
hlavní trojice, celer, mrkev, petržel, no to je
něco! To se mi líbí. Vůně, pak úplná svatba
chutí. Ale musí to být udělané tím tradičním
způsobem.
Umíte ji i uvařit?
Jooo. Pracovala jsem na tom opravdu dlou-
ho. Dělám jí poctivě. A dobrou. Nejdřív mu-
síte do masa napíchat ten špek, pěkně d-d-d-
-d..., pak udělám čerstvou zeleninu, kterou
maso zakryju, musí pak ležet celou noc. Je
to krása. To mi hrozně chutná. Ale jsou věci,
které tu lidé milují, ale já je nemůžu. Někte-
rá jídla jsou pro mě moc těžká. Vzpomínám
si, že jednou jsem dostala na talíř kachnu
zelí, knedlík a pak přišel dezert a zase kned-
lík. Sladký. To už na mě bylo moc.
Ale tradiční francouzská kuchyně taky není
moc lehká.
Souhlasím. Jenomže jíte jinak. Ve Francii
máme předkrm, hlavní chod, sýry, salát... Víc
chodů a menší porce. Jí se víc ryb, zelenina.
A hlavně, jí se pomalu, víc se vychutnává. Dá-
váme si na čas, jídlo prožíváme, protože jde
o důležitý moment dne. Pravda je, že dnešní
společnost má na jídlo stále míň a míň času,
tradice stolování se vytrácí v celé Evropě a to
je mi líto. Šup, šup, rychle to sníst, ale to
vůbec není dobré.
Dobré jídlo je jako kouzlo
Kuchyň herečky a zpěvačky
Chantal Poullain
není naleštěná „laboratoř“ s řadou nepoužívaných
spotřebičů. Naopak. Je to místo, kde se vaří s láskou.
ptala se:
Radana Vítková
| foto:
Monika Navrátilová