84 / 110
82
a svobod. Prosté právo ovšem tuto ústavní ideu, alespoň zatím, relativizuje, a to bohu-
žel jak co do obsahu, tak způsobu určení. Právo na spravedlivou odměnu je prostým
zákonodárstvím ve skutečnosti upraveno jako právo na určitou minimální výši odmě-
ny za práci, resp. jako právo na stejnou (peněžitou) odměnu za stejnou práci (rovnost
ve stanovení odměny). Slovo minimální má v tomto případě bohužel skutečně význam
nízký, neboť taková je výše minimální mzdy ve srovnání s většinou členských států
Evropské unie resp. smluvních států EHP.
Přesto lze konstatovat, že minimální mzda jako základní nástroj boje proti extrémní
podobě sociálního vyloučení, chudoby – bezdomovectví – stále v převážné míře plní
svou funkci. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že narůstající skupina bezdomovců
i stále větší počet chudobou ohrožených domácností intenzivně signalizuje nedosta-
tečnost platné úpravy minimální mzdy. Vzhledem k této situaci je nutno zvážit, jak
iniciovat aktivnější jednání sociálních partnerů ke zvýšení minimální mzdy. Má-li výše
odměny za práci motivovat, máme-li se bránit sociálnímu dumpingu a přitom neohro-
zit konkurenceschopnost národního hospodářství, pak jen nutno v souladu s poznatky
Mezinárodní organizace práce minimální mzdu více diverzifikovat dle jednotlivých
odvětví a oborů. V tomto případě tedy není problém v uznání či právním zakotvení
tohoto důležitého sociálního práva, ale spíše v jeho reálném naplnění.