83 / 110
81
na negativním antropogenním působení na klimatický systém podílejí zpravidla jen
v minimální míře. Tyto státy jsou tak nuceny nést náklady opatření, jejichž nezbytnost
je vyvolána činností jiných států – významných emitentů skleníkových plynů.
Stejně významná jako zajištění ochrany environmentálních migrantů je proto i otázka
uplatnění institutu mezinárodní odpovědnosti za klimatické změny, resp. škody způ-
sobené jejich negativními dopady, včetně zhoršení životního prostředí určité oblasti
v míře vyvolávající nedobrovolnou environmentální migraci. Základním problémem
klimatických změn v tomto směru je jejich obtížná přičitatelnost jednotlivým státům.
Vzhledem k tomu, že jejich přesné mechanismy nejsou známy, je prakticky nemožné
prohlásit, že opakované hydrometeorologické extrémy, které činí určitou oblast neoby-
vatelnou, jsou způsobené jednáním určitého subjektu. Přestože mezinárodní odpověd-
nost států by z tohoto důvodu bylo velmi obtížné prokázat (jak o tom ostatně svědčí
i osud stížnosti původního obyvatelstva Arktidy proti Spojeným státům americkým),
domníváme se, že by mezinárodní právo a postižené státy neměly na tuto cestu re-
zignovat. Bez uznání odpovědnosti – ať už právní, či alespoň morální formou reálně
vymahatelného závazku poskytnout pomoc – totiž nebude možné vyřešit ekonomické
a sociální problémy, jež s sebou klimatické změny přinášejí chudším regionům světa,
včetně problému nedobrovolné environmentální migrace.
I další kapitola svým obsahem souvisí s jedním z dílčích aspektů práva na příznivé
životní prostředí. Cílem této studie bylo poukázat na narůstající problematiku elek-
troodpadu, která má velmi negativní dopad na lidská práva. Elektronický průmysl
je největším a nejrychleji se rozvíjejícím průmyslem na světě. Nakládání s již nepo-
užitelnými elektronickými přístroji, tzv. elektroodpadem, je ovšem problematické –
ve velkém se vyváží do chudých zemí. Neuplatní-li se účinnější kontrola zpracování
elektroodpadů, právo na zdraví a neznečištěné životní prostředí bude v mnoha zemích,
především rozvojových, porušováno.
Poslední příspěvek se týká práva na minimální mzdu, které ovšem není „novým“
lidským právem, ale právem dosti starým, které se však v nové situaci (přinejmenším
v podmínkách České republiky) musí obhajovat podobně, jako tomu často bývá u no-
vých práv. Jisté náznaky snahy zavést minimální závaznou hranici odměny za práci lze
datovat až k mírovým smlouvám, které ukončily I. světovou válku. Následné kroky
na tomto poli podnikala v souladu se svou ústavou Mezinárodní organizace práce
(MOP), specializovaná organizace OSN. Ze starších úmluv, které byly Českou repub-
likou ratifikovány, je nutno zmínit úmluvy č. 26 Mechanismus stanovení minimálních
mezd a č. 99 Mechanismus stanovení minimálních mezd (zemědělství). Obě úmlu-
vy se zaměřují na povinnost upravit minimální mzdu a na právo sociálních partnerů
na tomto procesu participovat.
Nejen mezinárodní smlouvy závazné pro ČR, ale také ústavní norma zakotvuje
v čl. 28 Listiny základních práv a svobod právo zaměstnance na spravedlivou odměnu
za práci. S touto úpravou souvisí zákaz nucené práce dle čl. 9 Listiny základních práv