120 / 220
118
Stát, coby subjekt mezinárodního práva, má splňovat následující požadavky: a) stálé
obyvatelstvo, b) definované území, c) vládu, a d) schopnost vstupovat do vztahů s ji-
nými státy.
242
Toto ustanovení bývá dále interpretováno v tom smyslu, že body a) a b) jsou pro-
vázané, tj. že je potřeba mít stálé obyvatelstvo
na
definovaném území. V článku 3 pak
úmluva potvrzuje, že uznání ze strany jiných států má pouze deklaratorní účinek, tudíž
uznání není pátým charakteristickým rysem státu. Žádný z dalších článků této úmluvy
ke shora uvedeným požadavkům na státnost neuvádí omezení či výjimky. To ovšem
nereflektuje obyčejové mezinárodní právo již z doby vzniku úmluvy, natož to dnešní.
Úmluva tak pouze naznačuje základní požadavky, z nichž je třeba vycházet, v přístupu
k nim je však příliš rigidní.
Neexistenci konkrétnější a dnešní době více odpovídající normativity je možné si
vysvětlit snad tím, že státy vyžadují volnost v tom, zda uznají nové státy, aniž by bylo
možné je k tomu donutit na základě právně závazného dokumentu, který by přijaly
jako pramen práva. Aby dnes závazné požadavky na vznik státu byly uvedeny v mezi-
národní smlouvě, však není ani nutné, neboť tyto charakteristické rysy obsahuje me-
zinárodní obyčejové právo, které, jak už bylo výše naznačeno, Montevidejská úmluva
částečně kodifikuje, neobsahuje však výjimky z pravidla.
V dalším textu jsou rozebrány jednotlivé charakteristické rysy státu a je uvedeno, jaké
výjimky dnešní obyčejové mezinárodní právo pro tyto požadavky státnosti obsahuje.
Obyvatelstvo
V tomto bodě lze s Montevidejskou úmluvou bez dalšího souhlasit. V případě zá-
niku celého obyvatelstva by skutečně nemělo nejmenší smysl, aby státnost subjektu
nadále pokračovala, neboť by ani neměla nejmenší smysl. Obyvatelstvo mezi ostatními
požadavky na státnost ční do větší výše. Proto také ohrožení obyvatelstva je v porovná-
ní s ohrožením ostatních složek, mnohem větším nebezpečím i pro státnost. V rámci
uvažovaného scénáře zanikajících států by se tak mohlo stát, že pokud by nepřítomnost
obyvatelstva na ostrvě/ech znamenala zánik státnosti, pak by tento stát mezinárodně
právně vyprchal daleko dříve než by došlo k fyzickému zatopení jeho území, neboť
obyvatelstvo by mohlo ostrov/y opustit dříve v důsledku vzrůstajícího nedostatku pit-
né vody, eroze půdy či její zvyšující se salinita. Tyto důvody mají dopad na zdroje po-
travy, a tudíž obyvatelnost jako takovou. „
Je proto pravděpodobné, že dlouho předtím než
území zmizí, se převážná část obyvatelstva odstěhuje.
“
243
Nicméně to by platilo, pouze
pokud by za absolutní byla považována výše zmíněná interpretace vztahu obyvatelstva
a území v tom smyslu, že se obyvatelstvo musí nacházet
na
daném území. Taková
interpretace by však postavila řešení problému zanikajících států do slepé uličky a zdá
242
Článek 1 Montevidejské úmluvy; jedná se o neoficiální překlad z angličtiny.
243
Jane McAdam, “Disappearing States“, Statelessness and the Boundaries of International Law‘ <http://
papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1539766> (UNSW Law Research Paper No. 2010-2)
staženo dne 03. 04. 2013 [strana 4].