122 / 220
120
Tyto příklady zahrnují především situace spojené s válečným konfliktem a okupa-
cí území jako například v případě Republiky československé za druhé světové války.
Vláda ČSR sice neměla kontrolu nad svým územím, přesto byla za strany pozdějších
vítězných mocností tzv. exilová vláda uznávána coby oficiální reprezentant státu. Sice
se jednalo o uznání vlády, nikoliv o uznání státu, ale nepřímo tak byla uznána i konti-
nuální státnost ČSR neboť se jednalo o uznání vlády již existujícího
státu
.
Snad nejbližším příkladem tzv. deteritorializovaného státu, tedy subjektu, který byl
státem a přišel o území, je Řád maltézských rytířů. Ten byl historicky uznáván za su-
verénní mezinárodní subjekt.
245
Dále Vatikán byl uznáván coby stát v letech 1870 až
1929,
246
kdy však nedisponoval územím, nad kterým by vykonával svou suverenitu
a územní výsost. Je sice pravda, že jak Řád maltézských rytířů, tak Vatikán a jejich cha-
rakteristické rysy, jsou výsledkem dlouhého historického vývoje, který nelze zobecnit
ve formě praxe na všechny státy. Na druhou stranu však společně s široce uznaným
institutem exilových vlád dokazuje, že požadavek definovaného území není absolut-
ního charakteru. Tato práce tedy vychází z předpokladu, že území sice je podmínkou
existence státu, nikoliv však absolutní. „
Zdá se tedy být skutečností, že pokud se již subjekt
zavedl v mezinárodním společenství coby stát, neztrácí svou státnost se ztrátou území nebo
ztrátou efektivní kontroly nad tímto územím.
“
247
Je však třeba dodat, že, jak už bylo
zmíněno, dosud nedošlo k situaci, že by celé území státu zaniklo jako celek namísto
„pouhé“ ztráty kontroly nad ním a s touto informací v mysli je třeba všechna omezení
požadavku na území číst.
Požadavek na existenci teritoria je tedy absolutním spíše jen při tvorbě státu, tzn.
je nezbytný kus země, na kterém stát vzniká. Bylo by nelogické relativistický přístup
k území aplikovat i na vznik státu, protože pro jeho vznik je „kus země“, na kterém by
se národ definoval, nezbytný. Pokud už se však národ definoval, není to pouze onen
„kus země“, co ho určuje. A nerespektovat suverenitu takového státu by tak mohlo být
interpretováno i jako porušování práva na sebeurčení. Je sice pravdou, že právo na se-
beurčení nutně neznamená právo na vlastní státnost a rovněž jeho nositelem není stát
ale národ. Nicméně pokud už toto právo jednou vykonáváno formou vlastní státnosti
začalo být, pak by za určitých okolností odepření státnosti mohlo znamenat shora
naznačené porušení práva. Závažnou implikaci takové tezi by však přineslo, kdyby za-
nikající stát nebyl obydlen homogenním obyvatelstvem tvořícím jeden národ. Pak by
nerespektování státnosti takového zanikajícího subjektu porušení práva na sebeurčení
zřejmě neznamenalo. Lze však argumentovat, že v takovém případě by pravděpodobně
ani původní obyvatelstvo jako celek o přetrvání státnosti nemělo zájem a v souladu
s tím, co bylo uvedeno v předchozí podkapitole o obyvatelstvu, by tak státnost „pro
nezájem“ vyprchala.
245
Ibid
, [strana 10].
246
Ibid
, [strana 10].
247
Thomas D. Grant, ‘Defining Statehood: The Montevideo Convention and its Discontents‘ (1998-1999)
37 Colum. J. Transnat’l L. 403, 435.