123 / 220
121
Debatu o požadavku území tak lze uzavřít s tím, že dle rozšířené praxe států se ne-
jedná o charakteristiku absolutní a i přechodný nedostatek efektivní kontroly nad kon-
krétním „kusem země“ by zánik státnosti neměl znamenat. Pokud by se však ukázalo, že
tento stav je trvalý a nezvratný, tedy že území trvale zaniklo a nové nelze nalézt, pak by
podobně jako u „zániku pro nezájem“ obyvatelstva státnost zanikla uplynutím času a po-
stupným ukončováním uznávání suverenity zanikajícího státu ze strany ostatních států.
Nelze však předpokládat, že by se členové mezinárodního společenství nadšeně vzdá-
valy částí svého území. Proto předpoklad přežití států dočasně zbavených území, který
tato práce obhajuje, může sice být právně správný, ale zároveň práce připouští, že jeho
skutečné naplnění se může ukázat velice obtížným.
Vláda
„
I tzv. „zhroucené státy“, v nichž všechny formy vlády a veřejného pořádku se zdají vy-
mizelé, zůstávají státem, i kdyby jen na papíře
“.
248
V rámci procesu dekolonizace také
došlo k uznání státu, který ještě nesplňoval podmínku efektivní vlády.
249
Proto i toto
kritérium není absolutní povahy.
Schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy
Protože Montevidejská úmluva v článku 3 vyjasňuje, že uznání státnosti ze strany
ostatních států je pouze deklaratorního charakteru, a jeho nedostatek by tak na stát-
nost subjektu neměl vliv, je tento bod nutno brát v potaz ve smyslu jeho plného jazy-
kového výkladu. Jedná se tedy o
schopnost
vstupovat do těchto vztahů, nikoliv
nutnost
jejich výkonu.
Na významu však tento bod nabude, pokud se ukáže, že získat nové území je obtíž-
né. Pak pravděpodobně státy přestanou státnost zanikajícího státu postupně uznávat.
Uznání sice je pouze deklaratorního charakteru, ale státnost je třeba prosadit.
250
A lze
tedy předpokládat, že by u zanikajících států bylo také potřeba ji udržet.
b) Závěr ohledně přežití států
Montevidejská úmluva sice nereflektuje požadavky na subjekty mezinárodního prá-
va včetně výjimek, základní čtyři požadavky však uvádí správně. Ty je tedy nutné re-
spektovat a společně s mocenským prosazením státnosti stačí k tomu, aby vznikl a dále
se udržel stát coby subjekt mezinárodního práva.
Jak bylo ovšem shora prokázáno, nejsou tyto čtyři požadavky absolutní povahy
a praxe států v uplynulých desetiletích i v současnosti toto tvrzení dokazuje. V případě
248
R. Rayfuse a E. Crawford, ‘Climate Change, Sovereignty and Statehood‘ <
http://papers.ssrn.com/sol3/
papers.cfm?abstract_id=1931466> (Sydney Law School Research Paper No. 11/59) staženo z internetu
dne 25. 03. 2013 [strana 9].
249
Jane McAdam, “Disappearing States“, Statelessness and the Boundaries of International Law‘ <http://
papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1539766> (UNSW Law Research Paper No. 2010-2)
staženo dne 03. 04. 2013 [strana 8].
250
Č. Čepelka a P. Šturma,
Mezinárodní právo veřejné
(1. vydání, C.H. Beck, 2008) [strany 52-53].