35 / 220
33
Nesmyslnost takového pojetí lze ukázat na dvou příkladech. Považovat osobu, která
zorganizovala trestný čin za pouhého účastníka a nikoli za hlavního pachatele, je podle
našeho názoru stejné, jako kdybychom za hlavního autora hudební symfonie nepova-
žovali skladatele, ale symfonický orchestr, který ji zahrál, nebo ještě absurdněji bychom
za autora (původce) knihy nepovažovali spisovatele, který celý příběh vymyslel a na-
psal, ale toho, kdo text tzv. vysadil, vytisknul a svázal do knižní vazby.
55
Ačkoli např. Solnař institut organizátorství a objektivní kritérium rozlišování pacha-
tele a účastníka podporoval, je existence organizátorství podle našeho názoru v přík-
rém rozporu se základní zásadou trestního práva hmotného týkající se tvorby práva,
podle které by
právní úprava měla být konstruována tak, aby umožňovala za pomocí
standardních výkladových metod správně vystihnout charakter a závažnost trestného jed-
nání
s tím, že zároveň poskytuje adresátům právních norem dostatečnou míru právní
jistoty, aby nešlo o úpravu nepředvídatelnou (srov. zásadu
nullum crimen sine lege
, viz
čl. 39 Listiny základních práv a svobod).
Organizátorství, ačkoli je minimálně stejně závažnou formou trestného jednání jako
pachatelství,
56
je podle naší úpravy bráno jako vedlejší, akcesorické jednání, které se
k pachatelství tzv. připíná, což v praxi může být zdrojem špatného zhodnocení závaž-
nosti jednání organizátora. S touto konstrukcí souvisí nemožnost uplatnění přitěžující
okolnosti podle § 42 písm. o) tr. zák. u organizátora, který přímo nenaplňuje znaky
skutkové podstaty, není tedy
stricto sensu
přímým pachatelem, a to z důvodu zákazu
dvojího přičítání. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že jednání organizátora může
být v konkrétním případě závažnější než u přímého pachatele, který je zároveň orga-
nizátorem.
5. Závěr
Česká pozitivně-právní úprava, obsažená v trestním zákoníku, která normuje in-
stitut účastenství, trpí některými nedostatky. Základy této úpravy položil již trestní
kodex z roku 1961 (srov. zákon č. 140/1961 Sb.), jehož pojetí založené na příliš přísné
akcesoritě převzal i současný trestní zákoník. Problémy, které vyplývají z českého po-
jetí akcesority, spočívají např. ve skutečnosti, že v zásadě stejně závažné případy jsou
hodnoceny rozdílně, nebo v tzv. odpovědnosti za náhodu. Jako novum trestní kodex
výslovně vymezil pojem nepřímého pachatele, změnil tautologické definice návodce
a pomocníka a kodifikoval již poměrně ustálené závěry judikatury, týkající se konkrét-
ních jednání, která lze podřadit pod „pomoc k trestnému činu“. Ne všechny z uvede-
55
Srov. španělskou učebnici Orts Berenguer, E., Gonzáles Cussac, J. L.
Compendio de derecho penal (parte
general y parte especial).
Valencia: Tirant lo Blanch, 2004, p. 234.
56
Literatura zde správně uvádí, že zejména organizátorství trestného činu je zvláště nebezpečnou formou
zločinnosti, neboť např. násobí síly zločinců, posiluje je v jejich nekalých záměrech a činí trestnou činnost
více sofistikovanou, tj. trestnou činnost, která má velkou šanci „na úspěch“ a která je hůře odhalitelná
a dokazatelná ze strany orgánů činných v trestním řízení. Srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.
Systém
českého trestního práva. Část II. Základy trestní odpovědnosti.
Praha: Novatrix, 2009, str. 386.