30 / 220
28
ke spáchání trestného činu i povahu
condicio sine qua non
(
umožnění
trestného činu
např. poskytnutím nezbytného nástroje)
.
Trestní zákoník definuje pomocníka k trestnému činu jako osobu, která jinému
spáchání trestného činu úmyslně
umožnila
nebo
usnadnila
. Zákon dále uvádí, že tato
osoba pomáhá (tj. umožňuje nebo usnadňuje) ke spáchání trestného činu zejména
opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu,
hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trest-
ném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Oproti trestnímu zákoníku účinnému
do 31. 12. 2009 je viditelný pokrok v definici, neboť starý trestní kodex vymezoval
pomocníka čistě tautologicky; pomocníkem byl ten, kdo jinému poskytl ke spáchání
trestného činu pomoc [viz § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb.]. Přesnější
vymezení lépe odpovídá ústavnímu principu
nullum crimen sine lege
a formálnímu
pojetí trestného činu. Došlo také k rozšíření demonstrativního výčtu jednání, která
jsou podle trestního zákoníku pomocí o tzv. dělání zdi (hlídání při činu) a dělání vo-
lavky (vylákání na místo činu). Praxe někdy, i když už je tomu delší dobu, posuzovala
tyto případy jako spolupachatelství,
34
což nauka většinou kritizuje.
35
Souhlasíme však
s Říhou, který poukazuje na to, že dělání tzv. volavky může v konkrétním případě
být i spolupachatelstvím.
36
De lege ferenda
tedy navrhujeme v ustanovení § 24 odst. 1
písm. c) tr. zák. vypustit „vylákání poškozeného na místo činu“ z demonstrativního vý-
čtu jednání, která jsou pomocí. Dalším jednáním, které český trestní zákoník označuje
za pomoc k trestnému činu a které je z našeho pohledu problematické, je „utvrzování
v předsevzetí“ neboli utvrzování vůle spáchat trestný čin, což bývá označováno jako
intelektuální pomocnictví. Ačkoli podle Solnaře je
hranice mezi návodcem a intelektu-
álním pomocníkem
, který pachatele v předsevzetí spáchat trestný čin utvrzuje, celkem
jasná, právní hodnocení příkladu, který Solnař vzápětí uvádí, vypovídá spíše o opaku.
Jde o následující případ:
B v domnění, že A je rozhodnut k trestnému činu, se pokusí
utvrdit A v tomto rozhodnutí, ve skutečnosti však A rozhodnut nebyl a B jeho rozhodnutí
teprve vyvolá.
Podle Solnaře jde o pokus pomoci, neboť B podporu k činu ve skuteč-
nosti neposkytl a vyvolat rozhodnutí pak nezamýšlel.
37
Tento výklad je podle našeho
názoru přehnaně formalistický, jelikož mírněji hodnotí jednání, které je závažnější než
pouhé utvrzení v předsevzetí spáchat trestný čin. K jinému závěru než Solnař by se
pravděpodobně nedošlo ani podle současného trestního zákoníku, neboť ten navíc
definuje návodce jako osobu, která v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin
34
Srov. materiál publikovaný pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr. a č. 23/1994 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. 6/1993 Sb. rozh. tr.
35
Srov. Jelínek, J. a kol.
Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část.
2. vydání. Praha: Leges, 2010,
str. 294; Kratochvíl, V. a kol.
Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část.
1. vydání. Praha:
C.H. Beck, 2009, str. 297 a 298.
36
Říha, J.
Účastenství v trestním právu. Dizertační práce.
Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta,
Katedra trestního práva, 2006, str. 125.
37
Solnař, V.
Účastenství v československém socialistickém trestním právu.
Praha: Nakladatelství Československé
Akademie věd, 1959, str. 68.