28 / 220
26
účastnící se takto na trestném činu doktrína nazývá tradičně pomocníkem, starší lite-
ratura používala též výraz „komplic“.
27
3. Poznámky k teoretickým základům účastenství
Základní otázka, kterou si musíme položit, spočívá v
určení zdroje
(pramene,
resp. odůvodnění)
trestuhodnosti
jednání, které spočívá v účastenství na spáchání trest-
ného činu. Zahraniční nauky často v této souvislosti hovoří o tzv. eticko-racionálním
principu, podle nějž trestní právo musí za vlastní (trestuhodné) jednání osoby považo-
vat nejen bezprostřední výsledky jejího jednání, ale také produkty činnosti dosažené
za účasti působení jiných (vnějších) lidských sil, s nimiž tato osoba počítá při dosaho-
vání svých cílů, jakož i předvídatelné a kontrolovatelné výsledky společné činnosti více
osob. Tento princip je inspirován prastarou kriminalistickou maximou:
quis per alium
facit per se ipsum facere videtur
.
28
Trestní odpovědnost za účastenství je nejčastěji dovozována na základě třech základ-
ních teorií: 1) kauzální teorie, 2) teorie akcesority, 3) teorie eventuálně vícesubjektové
skutkové podstaty.
Teorie kauzální (teorie ekvivalence příčin), která vychází z toho, že každá osoba
podílející se na trestném činu jej způsobuje v celém rozsahu a toto jednání ve své
celistvosti (tj. jako výsledek všech činností všech zúčastněných osob) je pak přičítáno
každému z účastníků, je dnes prakticky opuštěna. Tato teorie je historicky spojena
s materiální legalitou a extenzivním pojetím pachatele, ačkoli vyjmenované problémy
nelze plně ztotožňovat. V současné době však toto pojetí, vzhledem k požadavkům
na určitost trestněprávních norem (
nullum crimen sine lege certa
) a s ohledem na prin-
cip právní jistoty, je považováno za překonané.
Nejznámější teorií je tzv. teorie akcesority, která byla po dlouhou dobu dominantní
a nebyla prakticky vůbec zpochybňována. Někdy se rozlišuje
akcesorita v kvantitativ-
ním
smyslu, která vyjadřuje závislost trestnosti jednání účastníka na stadiu trestného
činu hlavního pachatele, a
kvalitativním smyslu
, která představuje závislost trestnosti
jednání účastníka na naplnění konkrétních znaků trestného činu hlavního pachatele.
Italská nauka jako teorii, která podle jejího názoru překonává nedokonalosti teorie
akcesority, zastává nejnověji teorií eventuálně vícesubjektové skutkové podstaty,
29
po-
dle které kombinací norem ve zvláštní části trestního zákoníku, zakotvujících základ-
27
Viz Antolisei, F.
Manuale di diritto penale. Parte generale.
Sedicesima edizione aggiornata e integra-
ta da L. Conti. Milano: Giuffré editore, 2003, str. 558. Tento výraz používá i italská jazyková verze
čl. 25 švýcarského trestního zákoníku („complicità“); naproti tomu německá verze hovoří o pomocnictví
(„Gehilfenschaft“). Někteří autoři pak v této souvislosti hovoří o nahodilých entitách (kolektivech) pá-
chajících trestnou činnost, aby je tak odlišili od organizovaných zločineckých skupin. Viz Fiandaca, G.,
Musco, E.
Diritto penale. Parte generale.
Sesta edizione. Bologna: Zanichelli editore, 2010, p. 493.
28
Český překlad této zásady je:
Má se za to, že dělá-li někdo něco pomocí druhého, dělá to sám
. Viz např.
Mantovani, F.
Diritto penale. Parte generale.
Settima edizione. Padova: CEDAM, 2011, p. 511-513.
29
Viz např. Pulitano, D.
Diritto penale.
Quarta edizione. Torino: G. Giappichelli editore, 2011, p. 433
a 434.