27 / 220
25
ostatní, jde např. o trestné činy vraždy (§ 140 tr. zák.), ublížení na zdraví (§ 146 tr.
zák.), obchodování s lidmi (§ 168 tr. zák.), loupeže (§ 173 tr. zák.), vydírání (§ 175 tr.
zák.), znásilnění (§ 185 tr. zák.), krádeže (§ 205 tr. zák.) nebo podvodu (§ 209 tr. zák.).
V systémech, jako je náš, kde je výslovně zakotven institut spolupachatelství
(srov. § 23 tr. zák.), je pak vhodné rozeznávat účastenství v širším smyslu, tedy včetně
spolupachatelství, a účastenství ve smyslu užším, kam podle českého práva řadíme po-
moc, návod a organizátorství, neboť pro účastenství v užším smyslu platí určité odchyl-
ky. Předmětem tohoto příspěvku je účastenství ve smyslu užším. Na rozdíl od spolu-
pachatelství jde o páchání trestného činu nepřímé, neboť tato činnost není společným
jednáním, ani netvoří článek řetězce, který je nezbytný ke spáchání trestného činu.
V rámci osob účastnících se na trestném činu v užším smyslu, nauka trestního prá-
va tradičně rozeznává
účastenství psychické
(
morální
) a
účastenství fyzické
(
materiální
).
Ačkoli uvedené rozdělení souvisí s rozeznáváním návodu a pomoci, nelze ho s ním
směšovat, neboť existují psychické formy účastenství, které jsou pomocí (např. rada).
Přesně určit formy psychického účastenství je poměrně snadné. Literatura rozeznává
zejména dvě formy. V obou případech jde o vyvolávání úmyslu (záměru) spáchat trest-
ný čin v jiných osobách. V prvním případě u takto ovlivňovaných osob úmysl spáchat
trestný čin neexistoval (jde tedy o determinaci), ve druhém případě úmysl spáchat
trestný čin již existoval a psychické účastenství je tak „pouhým“ utvrzováním v před-
sevzetí. Italská a švýcarská doktrína obě zmíněné formy podřazují pod pojem návodu,
neboť cílem je stejný následek a rozdíl je pouze v závažnosti jednání. Italská doktrína
návod dovozuje výkladem, neboť italský trestní zákoník se svým unitárním (monis-
tickým) pojetím pojmu pachatele návod explicitně nevymezuje, přičemž rozeznává
tzv. návodce (
determinatore
) a podněcovatele (
istigatore
). Švýcarská právní úprava řeší
otázku psychického účastenství výslovně v čl. 24 trestního zákoníku, který nadepisuje
„podněcování“: v odstavci 1 upravuje jednání osoby, která „navede“, v odstavci 2 pak
osobu, která se „pokusí navést“ jiného ke spáchání trestného činu. Naproti tomu česká
doktrína považuje utvrzování v předsevzetí tradičně za pomoc k trestnému činu, což
ve spojení s velmi přísnou akcesoritou může v praxi způsobit problém v případě, že
utvrzovatel neví (jedná ve skutkovém omylu), že dotyčná osoba ještě není rozhodnuta
a fakticky v ní vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin.
25
Další formou psychického
(morálního) účastenství, která však již sama o sobě nesouvisí s úmyslem (záměrem)
hlavního pachatele spáchat trestný čin a spadá tedy legislativně pod pojem pomoci, je
např. rada, jakým způsobem postupovat při spáchání trestného činu.
Forem tzv. materiálního (fyzického) účastenství je mnohem více. Na tomto místě
postačí, když si pojmenujeme osobu fyzicky účastnící se na trestném činu.
26
Osobu
zákoník znal trestný čin výzvy na souboj (duel) a trestné činy s ním související ještě na konci minulého
století. Srov. čl. 394 až 401 italského trestního zákoníku ve znění do změny provedené zákonem ze dne
25. 6. 1999 č. 205.
25
Více k tomuto případu srov. kap. 4.1.
26
Více srov. tamtéž.