26 / 220
24
právními aspekty problematiky agenta provokatéra; navíc v souvislosti se zpřesněním
definic jednotlivých forem účastenství a rozšířením demonstrativního výčtu jednání,
která považuje za pomoc k trestnému činu, vytvořil některé nové problémy. V textu
jsou proto rozebrány s použitím komparativní metody jednotlivé formy účastenství,
jak je pojímá současný český trestní kodex.
2. Pojem účastenství
Nejprve se pokusíme obecně vymezit pojem účastenství. Ačkoli význam definice
nelze v tomto případě přeceňovat, alespoň rámcová charakteristika účastenství je ne-
zbytná pro správné pochopení podstaty tohoto institutu. Formulací definice také ohra-
ničíme předmět zkoumání.
Trestný čin může být zrealizován prostřednictvím jedné osoby nebo prostřednictvím
více osob. Druhou z možností označovali středověcí praktici (právníci) jako tzv.
societas
sceleris.
Dnes se taková situace v literatuře a legislativě obvykle nazývá účastenstvím,
specifické pojmenování užívá např. italský trestní zákoník, který hovoří o tzv. souběhu
osob na trestném činu (
concorso di persone nel reato
), avšak literatura tento souběh
rovněž vykládá jako účastenství.
Nejobecněji vyjádřeno
účastenstvím v trestním právu se tradičně rozumí situace, ve které
se více lidí společně podílí na takovém trestném činu, který může být v abstraktním smyslu
spáchán i jednou osobou
. Tento jev si z hlediska trestněprávní nauky nazveme „eventu-
álním spojením“ nebo „eventuálním účastenstvím“, abychom ho odlišili od „nutného
spojení“, resp. „obligatorního účastenství“.
21
O obligatorním účastenství hovoříme teh-
dy, když k existenci trestného činu (k naplnění všech znaků trestného činu stanovených
ve zvláštní části trestního zákoníku) je nezbytná mnohost (pluralita) aktivních subjek-
tů. Aktivními subjekty zde rozumíme pachatele v nejširším slova smyslu,
22
tedy vlast-
ně všechny osoby trestně odpovědné.
23
Trestné činy s obligatorním účastenstvím teorie
nazývá vícesubjektové, trestné činy s účastenstvím eventuálním pak trestné činy jedno-
subjektové. Trestnými činy, u kterých hovoříme o obligatorním účastenství, jsou podle
českého trestního zákoníku např. trestné činy rvačky podle § 158 tr. zák., soulože mezi
příbuznými podle § 188 tr. zák., rozvracení republiky podle § 310 tr. zák., vzpoury vězňů
podle § 344 tr. zák. a účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 trestního
zákoníku. Historicky je jako vícesubjektový trestný čin znám např. trestný čin souboje/
duelu (či výzvy na souboj).
24
Trestné činy s eventuálním účastenstvím jsou pak všechny
21
Italská nauka někdy hovoří i o účastenství nahodilém. Srov. Antolisei, F.
Manuale di diritto penale. Parte
generale.
Sedicesima edizione aggiornata e integrata da L. Conti. Milano: Giuffré Editore, 2003, p. 548.
22
Některé zahraniční doktríny, např. italská nebo španělská, na rozdíl od té české, užívají termínů „aktivní
subjekt“ a „pasivní subjekt“. Aktivním subjektem rozumí pachatele, pasivním subjektem osobu trestným
činem zasaženou (poškozený, oběť).
23
Podle současného českého práva jde o pachatele, včetně pachatele nepřímého (§ 22 tr. zák.), spolupacha-
tele (§ 23 tr. zák.) a účastníka (§ 24 tr. zák.), kterým může být pomocník, návodce a organizátor.
24
Na našem území je historicky znám trestný čin souboje – k tomu srov. § 158–165 zákona č. 117/1852
ř. z., trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích ve znění účinném do 31. 7. 1950. Italský trestní