SLP 09 (2015)

ve Španělsku ve 30. letech, jež poukázala na možnou destruktivnost konfliktů ode-

hrávajících se nikoli mezi státy, ale uvnitř nich. Poznatky získané v těchto konfliktech

ovlivnily podobu čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, které

byly přijaty dne 12. srpna 1949 a dnes patří mezi nejvíce ratifikované mezinárodní

smlouvy vůbec. Ženevské úmluvy rozšířily ochranu, která byla dosud poskytována jen

příslušníkům ozbrojených sil vyřazeným z boje (raněným, nemocným, trosečníkům,

válečným zajatcům), na civilní obyvatelstvo, konkrétně na civilisty v moci jiné strany

v konfliktu a civilisty pobývající na okupovaném území. Vedle toho byly poprvé v his-

torii podřízeny úpravě vedle ozbrojených konfliktů mezistátních také konflikty vnitro-

státní. Ženevské úmluvy jim sice vyhradily jediné ustanovení, společný článek 3, i tak

se ale jednalo o důležité prolomení zásady, že vnitřní záležitosti státu nejsou věcí me-

zinárodního zájmu a že státy mohou se svými občany nakládat, jak uznají za vhodné.

Trend posilování právních garancí vztahujících se na jednotlivé kategorie chráně-

ných osob a další rozšiřování režimu MHP pokračoval rovněž během období studené

války. Výrazem se staly mj. dva Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám, které

byly přijaty dne 8. června 1977. První protokol přinesl podrobnější pravidla aplikova-

telná za mezinárodních ozbrojených konfliktů. Těmi se nově nerozumějí již jen mezi-

státní střety, ale také boje za národní osvobození, tedy

„ozbrojené konflikty, ve kterých

národy bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci a proti rasistickým režimům, aby

uplatnily své právo na sebeurčení“

(článek 1 odst. 1 Protokolu). Druhý protokol roz-

vedl minimální úpravu poskytovanou obětem vnitrostátních ozbrojených konfliktem

společným článkem 3 Ženevských úmluv. Nově se na tyto oběti vedle minimální stan-

dardů lidskosti vztahovaly detailnější garance upravující např. zacházení s nimi během

zadržení, nebo trestní řízení proti nim.

Dodatkové protokoly z roku 1977 v sobě zachytily ještě jednu změnu, kterou MHP

za studené války prošlo. Šlo o sbližování ženevského a haagského práva. Zatímco pů-

vodně se oba systémy vyvíjely na sobě značně nezávisle, nyní mezi nimi začalo dochá-

zet k propojování – např. Dodatkový protokol I v sobě obsahuje normy práva ženev-

ského (typicky část II nazvaná Ochrana raněných, nemocných a trosečníků) i práva

haagského (typicky část III oddíl I nazvaný Způsoby a prostředky vedení války). Vedle

takovýchto smíšených instrumentů ovšem i během studené války dále vznikaly vlast-

ní smlouvy haagského práva. Především se v MHP začal formovat autonomní režim

ochrany kulturních statků za ozbrojených konfliktů, na jehož dodržování a další roz-

voj dohlíží organizace UNESCO. Základem tohoto režimu se stala

Haagská úmluva

Viz BÍLKOVÁ, Veronika.

Úprava vnitrostátních ozbrojených konfliktů v mezinárodním humanitárním prá-

vu.

Praha: Právnická fakulta UK, 2007. ISBN 978-80-85889-82-6.

Cenou za toto rozšíření úpravy bylo zúžení záběru Dodatkového protokolu II, který se na rozdíl od spo-

lečného článku 3 Ženevských úmluv nevztahuje na všechny vnitrostátní ozbrojené konflikty, ale pouze

na ty, „k nimž dochází na území Vysoké smluvní strany mezi jejími ozbrojenými silami a disidentskými

ozbrojenými silami nebo jinými organizovanými ozbrojenými skupinami vykonávajícími pod odpověd-

ným velením takovou kontrolu nad částí jejího území, která jim umožňuje vést trvalé a koordinované

vojenské operace a aplikovat tento Protokol“ (článek 1 odst. 2 Protokolu II).