17 / 268
15
o ochraně kulturních statků za ozbrojených konfliktů z
roku 1954. Vedle toho byla přijata
série smluv omezujících či zakazujících užití určitých zbraní – šlo o zbraně konvenční
(
Úmluva o zákazu nebo omezení užívání některých konvenčních zbraní
z roku 1980 do-
plněná sérií protokolů) i zbraně hromadného ničení (Úmluva o zákazu biologických
zbraní z roku 1973). Některé tyto smlouvy měly čistě humanitárně právní charakter,
jiné vedle užití zbraní regulovaly také jejich výrobu, prodej či skladování.
Dalším mezníkem ve vývoji MHP se stal přelom minulého a tohoto století. Jedním
z důvodů byl konec studené války, který umožnil větší spolupráci států v určitých ob-
lastech (např. při postihu pachatelů závažných zločinů podle mezinárodního práva).
Dalším faktorem byla proměna povahy ozbrojených konfliktů, mezi nimiž stále větší
procento tvoří konflikty vnitrostátní, s výraznou asymetrií bojujících stran. Typický
účastník ozbrojených konfliktů již není příslušník řádné armády bojující proti armádě
jiného státu, ale člen nestátní ozbrojené skupiny zapojený do často značně nepřehled-
ných bojů uvnitř jednoho státu. Potřeba „oslovit“ tyto typy aktérů vedle mj. k tomu, že
po století a půl trvajícího důrazu na smluvní zachycení norem MHP se pozornost opět
začala obracet k obyčejovým normám, jejichž závaznost mohou být povstalecké skupi-
ny ochotny akceptovat spíše než závaznost smluv uzavřených státy, proti nimž bojují.
Výsledkem tohoto posunu se stala studie
Obyčejové mezinárodní humanitární právo,
kterou v letech 1995–2005 připravili experti MVČK.
9
Studie zakotvuje 162 normy
obyčejového práva, které podle názoru autorů ve své většině platí za všech typů ozbro-
jených konfliktů. Studie vychází z praxe států i nestátních aktérů a od svého přijetí je
pravidelně aktualizována tak, aby neztratila relevantnost.
Návrat k obyčeji neznamenal zavržení mezinárodních smluv jako vhodného nástroje
regulace v oblasti MHP. Za poslední dvě a půl desetiletí byla přijata řada nových smluv-
ních instrumentů, z nichž výrazná většina spadala do okruhu haagského práva, popř.
měla smíšený charakter. Za všechny lze zmínit např.
Úmluvu o zákazu chemických zbraní
z roku 1993,
Úmluvu o zákazu protipěchotních min
(Ottawská úmluva) z roku 1997,
nebo
Úmluvu o kazetové munici
z roku 2008. MHP se také začalo více sbližovat s ně-
kterými dalšími oblastmi mezinárodního práva, především právem lidských práv.
Dobře vidět je to na úpravě práv dětí:
Úmluva o právech dítěte
z roku 1989 zakotvila
specifické ustanovení týkající se ochrany dětí za ozbrojených konfliktů (článek 38).
Na toto ustanovení později navázal
Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených
konfliktů
z roku 2000, který se zabývá jevem tzv. dětských vojáků, jenž má aspekty
jak humanitárně právní, tak lidskoprávní. Vliv práva lidských práv na MHP se ovšem
projevuje rovněž v dalších oblastech MHP, např. v již zmíněné studii MVČK o oby-
čejovém MHP, která se při prokázání existence některých obyčejových pravidel MHP
opírá mj. o existující lidskoprávní instrumenty.
9
HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds).
Customary International Humanitarian
Law
,
Volume I: Rules, Volume II: Practice.
Cambridge. International Committee of the Red Cross/
Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-53925-0.