21 / 268
19
vysledovat i v omezování institutu válečných represálií. Válečné represálie jsou
„akce,
které by jinak byly nelegální, ale /…/ jsou považovány za legální /…/, pokud jsou využívá-
ny jako donucovací nástroje v reakci na protiprávní jednání nepřátele“
.
20
Tradiční MHP
připouštělo represálie bez větších omezení, pouze je podřizovalo zásadám nezbytnosti
a proporcionality, naopak moderní MHP represálie prakticky vylučuje.
Stoupenci příběhu humanizace MHP jsou si vědomi limitů, které jimi popisovaný
proces má. Nedomnívají se, že by tento proces byl zcela jednostranný a probíhal bez
komplikací. Např. Meron ve svém článku jasně zdůrazňuje, že MHP zůstává právem
ozbrojených konfliktů a jako takové nemůže zcela zakázat všechna jednání, jež se mo-
hou jevit jako nelidská (např. zabíjení nepřátelských kombatantů, nebo nutné vedlejší
ztráty v řadách civilistů). Stejně tak MHP může těžko aspirovat na to, že by pod jeho
vlivem války zcela vymizely. Přetrvávají rovněž problémy s praktickou aplikací MHP
a jeho vynucováním, a to zejména v konfliktech, kterých se účastní nestátní aktéři.
21
Všechny tyto limity ovšem podle Merona a dalších autorů nic nemění na tom, že vývoj
MHP od poloviny 19. století do dnešní doby charakterizuje jeho postupná humaniza-
ce v těch intencích a s těmi projevy, jak byla popsána výše.
. Příběh konstitucionalizace MHP
Příběh konstitucionalizace má k prvnímu příběhu blízko. I on chápe vývoj MHP
jako součást širšího posunu v rámci mezinárodního práva. Tento posun v obou pří-
padech přináší zkvalitnění úpravy a posílení garancí poskytovaných jednotlivcům.
Hlavními představiteli mezinárodněprávní doktríny zabývající se procesem konstituci-
onalizace jsou evropští autoři jako Anne Peters z Německa, Jan Klabbers z Finska, nebo
Geir Ulfstein z Norska. Jejich kolektivní monografie
Konstitucionalizace mezinárodní-
ho práva
z roku 2009
22
sice neobsahuje specifickou kapitolu věnovanou MHP, před-
kládá ale obecnou charakteristiku procesu konstitucionalizace, který se podle autorů
projevuje, byť ne nutně se stejnou intenzitou a ve stejném tempu, ve všech oblastech
mezinárodního práva.
Konstitucionalizací mezinárodního práva se rozumí postupná proměna tohoto práva,
které přestává být vázáno na konsenzus jednotlivých států, ale vytváří určitý nadřaze-
ný soubor principů a institucí, jež omezují volnost států. Na mezinárodní scéně se tak
prosazují jisté zásady a hodnoty, na jejichž ochraně má zájem mezinárodní společenství
jako celek. Žádný jednotlivý stát se vázanosti těchto zásad nemůže zbavit s poukazem
na svou suverenitu. Tyto zásady jsou zčásti vtěleny do podoby kogentních norem
mezinárodního práva, tedy norem, které jsou
„přijaty a uznány mezinárodním spole-
20
HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds),
Customary International Humanitarian
Law
.
Volume I: Rules,
Cambridge: ICRC/Cambridge University Press, 2005, Rule 145, komentář (online).
21
„Humanizing the law /…/ does little to discourage resort to war. It cannot give complete protection
to civilians and outlaw collateral damage that does not violate the rules of proportionality.“ MERON,
Theodor. Humanization of Humanitarian Law,
op. cit.,
s. 241.
22
PETERS, Anne, KLABBERS, Jan, ULFSTEIN, Geir.
Constitutionalization of International Law.
Oxford:
Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199543427.