SLP 09 (2015)

Meron, a spolu s ním další stoupenci narativu humanizace, chápou vývoj MHP jako

proces postupného zlidšťování tohoto systému. Toto zlidšťování se mělo projevit jak

v používané terminologii, tak v obsahu humanitárně právní úpravy. Terminologie jej

odráží mj. v tom, že tradiční výrazy jako válečné právo či právo ozbrojených konfliktů,

které označovaly soubor ženevského a haagského práva v minulosti, byly po druhé svě-

tové válce doplněny a časem dokonce nahrazeny v současné době dominujícím termí-

nem mezinárodní

humanitární

právo. Tento termín, který navrhl významný teoretik

MVČK Jean Pictet koncem 40. let 20. století, měl vyjádřit to, že dané odvětví práva

„nachází svou inspiraci v humánních ideálech a /…/ zaměřuje se na ochranu jednotlivce

v čase války“.

Původně se měl termín vztahovat jen na pravidla zajišťující ochranu

obětí války, tedy na ženevské právo, postupem doby se ale záběr rozšířil a dnes zahrnuje

i právo haagské. Paralelně s termínem mezinárodní humanitární právo se dále, zejmé-

na v ozbrojených silách, využívá výraz právo ozbrojených konfliktů, mezi akademiky

a v humanitárních organizacích ale již dnes dominuje MHP.

Významnější ovšem podle Merona byly změny obsahu právní úpravy. Zde se huma-

nizace projevila v celé řadě ohledů. První se týká kvality norem, které postupem doby

doznaly mnoha změn a staly se výrazně přesnější a detailnější. Zatímco první Ženevská

úmluva z roku 1864 měla pouhých deset článků, které lapidárně konstatovaly, že ra-

něným příslušníkům ozbrojených sil se má dostat zdravotní pomoci, revidovaná verze

této úmluvy z roku 1949 má ustanovení více než šestkrát tolik a raněným – a nově i ne-

mocným – vojákům poskytuje mnohem více záruk. Právní režim byl dále posílen přije-

tím Dodatkového protokolu I z roku 1977, který ochranu rozšířil na zraněné a nemoc-

né civilisty. Dalším důsledkem humanizace je odklon od čistě mezistátního zaměření

MHP. Odklon se projevil již tím, že vedle mezistátních konfliktů jsou dnes předmětem

humanitárně právní regulace rovněž konflikty vnitrostátní. Množství pravidel, jež se

na ně vztahují, navíc postupem doby výrazně narůstá tak, že někteří autoři dokonce

spekulují o možnosti splynutí režimů právní úpravy jednotlivých typů konfliktů.

Jiným projevem odklonu od mezistátního zaměření MHP bylo postupné omeze-

ní vlivu reciprocity.

Ta byla silně přítomna při vzniku MHP. Jejím výrazem byla

klauzule

si omnes

(klauzule obecné účasti) zakotvená ve starších smlouvách MHP,

např. Haagské úmluvě IV o zákonech a obyčejích války pozemní.

Podle klauzule se

smlouvy aplikovaly jen na ty konflikty, ve kterých všechny bojující strany byly jejich

smluvními stranami. Již Ženevské úmluvy z roku 1949 úpravu opustily. Moderní in-

strumenty MHP tak říkají, že smluvní státy jsou povinny se jimi řídit vždy bez ohledu

na to, jaké závazky mají jiní účastníci konfliktů. Pokles vlivu zásady reciprocity lze

PICTET, Jean. International Humanitarian Law: Definition. In

International Dimensions of Humanitarian

Law.

Geneva: Institut Henry Dunant, 1988. ISBN 9231023713.

Srov. PROVOST, René. Reciprocity in Human Rights and Humanitarian Law,

British Yearbook of

International Law.

Vol. 65, No. 1, 1994, s. 383-454.

Článek 2: „Ustanovení Řádu /…/ a této Úmluvy mají platnost toliko mezi smluvními mocnostmi a

toliko tenkráte, jsou-li všechny válečné mocnosti smluvními stranami.“