SLP 08 (2014)

171 / 200

169
O řešení výše nastíněných problémů lze uvažovat v několika rovinách. Za účelem
předvídatelnosti a zamezení svévolného několikaletého zbavení svobody přichází v úva-
hu předně stanovení maximální doby předběžné vazby. Jakkoliv může takové opatření
narážet na obavy z nesplnění závazků vyplývajících z mezinárodní spolupráce v trestních
věcech či (v případě potenciálně nebezpečných osob) bezpečnosti státu, nelze pominout
požadavek na právní jistotu a záruky proti svévoli zbavení svobody. Zájem na legisla-
tivním omezení doby vazby – v jiných případech běžném28 – se proto (samozřejmě lze
uvažovat i o možnosti opakovaného, byť odůvodněného prodloužení vazby) nezdá být
zcela neopodstatněný.
Délka řízení vydávacího (a tedy i délka trvání předběžné vazby) je však v návaznos-
ti na stanovisko pléna ÚS přímo závislá na délce řízení azylového a právě na potře-
bu urychlenosti posledně uvedeného řízení klade Ústavní soud důraz v závěru svého
plenárního stanoviska.29 Tuzemský právní řád tuto potřebu odráží jednak v zakotvení
povinnosti Ministerstva vnitra, případně soudů rozhodujících v navazujícím přezkum-
ném řízení, vyřídit věc přednostně a ve stanovení maximální 60denní lhůty k vydání
správního resp. soudního rozhodnutí.30 Další omezení lhůt se potom nejeví jako vhod-
né řešení. Některé případy totiž vyžadují důkladnější či řekněme časově náročnější
formu posouzení, a to jak v rámci řízení extradičního (při posuzování přípustnosti
vydání), tak zejména v rámci řízení azylového; omezení lhůt k vydání rozhodnutí by
tak mohlo jít na úkor kvality posouzení všech relevantních námitek vznesených v azy-
lovém řízení. Více nasnadě, zejména potom ve světle stanoviska pléna ÚS, se zdají být
úvahy o větší bdělosti nad rychlostí vyřízení daných věcí ze strany Ministerstva vnitra,
potažmo soudů ve správním soudnictví. Skutečností totiž je, že nesplnění výše uvede-
ných povinností (záruk) nemá za následek jakékoliv „sankční“ opatření, a urychlení
řízení proto ani nelze po příslušných státních orgánech účinně vymáhat.31 V neposled-
ní řadě by bylo vhodné podrobit zkoumání postup soudů rozhodujících v extradičním
řízení a jejich naplňování subsidiárního charakteru předběžné vazby v každém jed-
notlivém případě, zejména tedy praxi odůvodňování nezbytnosti nařízení předběžné
vazby a využívání jejích alternativ.32
28 Srov. běžnou vazbu dle trestního řádu či „vydávací“ vazbu dle § 101 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční
spolupráci ve věcech trestních.
29 Srov. odst. 22 stanoviska pléna ÚS.
30 Srov. § 27 odst. 2 a § 32 odst. 4 zákona o azylu.
31 Úvahy se nabízí toliko v rovině ex posteriori kompenzace za průtahy kvalifikovatelné jako nesprávný
úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
32 Srov. § 94 zákona č. 104/2013 Sb., omezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Na fenomén svévolné-
ho uvalování a prodlužování vazeb ve státech EU poukazuje např. nevládní organizace Fair Trials International.
Srov. Pre-trial Detention. Fair Trials International. [online]. Citováno 30. 3. 2014. Dostupné z: www.fairtrials.
org/justice-in-europe/pre-trial-detention/. Dále též Detained without trial: Fair Trials International‘s response
to the European Commission‘s Green Paper on detention. Fair Trials International, 2011. [online]. Citováno
30. 3. 2014. Dostupné z: ).