32 / 200
30
V evropském právu je jedna z forem ochrany, dočasná ochrana, cílena v první čás-
ti definice také více na faktický stav. Samotný útěk z oblastí ozbrojeného konfliktu či
endemického násilí znamená, že se osoba kvalifikuje jako potřebná ochrany; implicit-
ně je zde ale obsažena hrozba újmy právě z důvodu násilí. Konkretizována ale není.
Ve své druhé části se definice vyjadřuje k újmě přímo, pod možnost poskytnutí ochra-
ny zahrnuje ty, kterým hrozí (nebo jim bylo způsobeno)
systematické nebo všeobecné
porušování lidských práv
.
Újma je formulována značně široce a v zásadě není pro posky-
tování ochrany tak důležitá. Opět je zde fakticita situace, která je způsobilá dát do po-
hybu masy osob. Klíčem je zde spíše hromadnost ve spojení s faktickou situací v zemi
původu. Druhá relevantní forma, ochrana doplňková, má újmu přítomnou ve svém
vymezení jako definiční znak. „Vážná újma“ požaduje újmu zcela konkrétní, jde opět
o nejvážnější ohrožení, újma je směřována proti životu či osobní integritě člověka.
. Možnosti řešení postavení nepravých uprchlíků
Je vidět, že mezinárodní společenství stojí i v současnosti před obdobnou situací,
jako stálo několikrát v první polovině 20. století. Formují se nové, početně velké sku-
piny osob, a tyto skupiny jsou v pohybu. I dnes hromadné proudy existují, i dnes státy
odpovídají. Nikoli univerzálně, a nikoli systematicky. Jde o roztříštěné
ad hoc
reakce.
Proč jsou reakce tak různorodé? Mezi důležité faktory je možné zařadit následující:
• Příliš vysoké počty osob potřebných ochrany. Státy neprojevují vůli se ekono-
micky účastnit pomoci nepravým uprchlíkům, jsou vytíženy snahou o řešení
situace uprchlíků. Některé státy (státy v rámci EU) si nad rámec požadavků
Úmluvy o právním postavení uprchlíků stanovily povinnost udílet ochranu
v případě, že je osoba shledána uprchlíkem. Takto pojatý úkol je nemálo zatě-
žuje. S tím souvisí i další bod:
• Neřešitelnost otázky ochrany pravých uprchlíků. Ochranu v ekonomicky vy-
spělých zemích nelze poskytnout všem potřebným. Na mnoho uprchlíků zbývá
dlouhé čekání v uprchlických táborech, kde má standard ochrany a pomoci své
limity (dané zejména finančními možnostmi UNHCR). Lidskoprávní hlediska
nejsou vždy kompatibilní se zájmy států, proto se státy vracejí zpět k otevřené
realizaci myšlenky, kterou v roce 1953 v první analýze Úmluvy uvedl N. Robin-
son, a to že osoby, které neuniknou pohraniční stráži, mají smůlu.
87
Tato my-
šlenka odpovídá Úmluvě, státy nemají povinnost aktivně přesouvat uprchlíky
na své území; pokud ale fakticky znemožní uprchlíkům příchod, pak zůstává
přesunutí uprchlíků (tzv. přesídlení) jedním ze standardních kanálů pomoci.
Tento postup lze právně obhájit, lidskoprávní rozměr „pomůžeme potřebným“
87
Srov. ROBINSON, N. Convention Relating to the Status of Refugees. Its History, Contents and
Interpretation, op. cit., s. 138:
„In other words, if a refugee has succeeded in eluding the frontier guards, he is
safe; if he has not, it is his hard luck
.
“