SLP 08 (2014)

ale zůstává stranou.

Možnosti pomoci uprchlíkům v jejich domovských

zemích brání princip nevměšování se, úvahy o uplatnění tzv. odpovědnosti

za ochranu zůstávají otevřenou otázkou vývoje mezinárodního práva.

• Nedostatek motivace a finančních prostředků k řešení uprchlické otázky. Zá-

padní, ekonomicky silné státy nemají motivaci ani k řešení situace uprchlíků,

ani k poskytování ochrany. Na jejich území se kvůli restriktivním politikám větší

počty osob, tedy masové proudy, nedostanou. Problém hromadnosti je dnes bez-

prostředně neohrožuje, resp. na něj reagují preventivně. Odpovídají zároveň nad

rámec povinného na některé hrozby, které se nad nepravými uprchlíky vznášejí,

a vymezeným skupinám ochranu poskytují, byť nikoli formou ochrany uprch-

lické. Ekonomicky méně vyspělé země nemají k řešení situace uprchlíků finanč-

ní prostředky. Jejich jednání je motivováno snahou řešit faktickou situaci, která

na jejich území vznikla, na pomoc uprchlíkům nemají často finanční možnosti.

Je také otázkou, co by skutečná pomoc měla obnášet, zda integraci v hostitelské

zemi (resp. poskytnutí relevantních výhod v případě, že je stát vázaný Úmlu-

vou) – při vyšších počtech jde o téměř nemožný požadavek.

• Směšování uprchlické a migrační otázky. V ekonomicky vyspělých zemích za-

stiňuje problém uprchlíků, pravých i nepravých, otázka integrace migrantů

a nelegální migrace. Státy řeší příchod statisíců migrantů a začlenění těch, co

zůstanou, do společnosti, nikoli otázku poskytování ochrany a pomoci těm,

kdo to potřebují.

• Otupělost vůči utrpení. Hromadné proudy se v ekonomicky méně vyspělých

zemích staly normou. Útěky statisíců osob jsou běžnou součástí reality, státy

poskytují pomoc v mezích svých možností a svých zájmů. Důležité je uvědomit

si, že z pěti zemí,

které v současnosti hostí na svém území největší množství

Srov. nesouhlasné stanovisko soudce Blackmuna k rozsudku Sale v. Haitian Centers Council rozhodo-

vaném Nejvyšším soudem USA v roce 1993 (pro úplnost cituji a ponechávám v původním znění: „

The

refugees attempting to escape from Haiti do not claim a right of admission to this country. They do not even

argue that the Government has no right to intercept their boats. They demand only that the United States,

land of refugees and guardian of freedom, cease forcibly driving them back to detention, abuse, and death.

That is a modest plea, vindicated by the Treaty and the statute. We should not close our ears to it. I dissent.

“)

a v souhlasném stanovisku soudce Evropského soudu pro lidská práva

Pinto de Albuquerque

v rozsudku

velkého senátu ve věci Hirsi Jamaa a ostatní v Itálie, který na něj myšlenkově navázal a koneckonců

i explicitně odkázal (i zde cituji: „

The words of Justice Blackmun are so inspiring that they should not be

forgotten. Refugees attempting to escape Africa do not claim a right of admission to Europe. They demand only

that Europe, the cradle of human rights idealism and the birthplace of the rule of law, cease closing its doors

to people in despair who have fled from arbitrariness and brutality. That is a very modest plea, vindicated by

the European Convention on Human Rights.‘We should not close our ears to it.‘”

) (rozsudek ESLP (velký

senát), Hirsi Jamaa a ostatní v Itálie, stížnost č. 27765/09, rozsudek z 23. února 2012). Jejich slova nesou

velké morální poselství, které může být v budoucnu pilířem, na kterém bude stát od současnosti odlišná

ochrana uprchlíků a dalších osob, které potřebují pomoc.

Pakistán (1,6 milionu), Írán (850 000), Libanon (850 000), Jordánsko (640 000) a Turecko (600 000).

Srov. War’s Human Cost: UNHCR Global Trends 2103. UNHCR, 2014. [online]. Citováno 12.8.2014.

Dostupné z:

http://www.unhcr.org/5399a14f9.html.