34 / 200
32
uprchlíků, jsou stranou Úmluvy pouze dvě: Írán a Turecko. Turecko je sice
stranou Úmluvy, ale stále uplatňuje tzv. územní omezení a za uprchlíky uznává
pouze osoby z Evropy. Hromadné uprchlické proudy směřují do zemí, které
nepřijaly univerzální standardy ochrany uprchlíků. Tyto státy musejí s faktic-
kou situací nějak zacházet a nemají patrně motivaci ji právně řešit.
Možností řešení situace nepravých uprchlíků může být vícero, příkladmo lze uva-
žovat o
prevenci vzniku situací, ze kterých vznikají nepraví uprchlíci, o odpovědnosti
států za to, že vytvářejí situace, ze kterých vznikají nepraví uprchlíci, či o pomoci všem,
kterým hrozí určitá vymezená újma.
Zamezit vzniku situací, které by zapříčinily nucený odchod osob, je možné jen
omezeně. O snížení vlivu států na změny v životním prostředí, které působí nucenou
migraci z environmentálních důvodů, se dlouhodobě jedná, s velmi dílčími úspěchy se
zde mezinárodní právo posunuje kupředu. Vzniku této skupiny migrantů ale zabránit
nedokáže. Váleční migranti, případně IDPs z důvodů obdobných, budou odcházet
nadále, neboť ani přes existující rámec zacházení se zákazem použití síly v kapitole VII
Charty OSN nejde konfliktům zabránit. Zkoumání důvodů, proč zde mezinárodní
právo často selhává, je nad rámec tohoto exkursu.
Otázka odpovědnosti státu za to, že plodí uprchlíky, by mohla být do budoucna
jednou z odpovědí. Ale může se objevit problém s identifikací odpovědného státu. U vá-
lečných uprchlíků lze určit stát, kde probíhá konflikt, ale je to ten, kdo jejich odchod
způsobil, anebo to v případě mezinárodního konfliktu bude stát druhý (například pokud
byl tím, kdo použil sílu jako první a stát, z něhož osoby odcházejí, uplatňoval svoje právo
na sebeobranu)? Či bude odpovědnost sdílená? A jak bude možné určit, který stát je zod-
povědný za environmentální migranty? Je to ten, z jehož území odcházejí, anebo stát jiný,
který svou činností působí na životní prostředí a ovlivňuje situaci v tomto státě? A lze
prokázat příčinnou souvislost mezi činností státu a ovlivněním životního prostředí?
Další možností je stanovit povinnost „postižených“ států spolupracovat na řešení
situace, jinak řečeno snažit se o řešení situace v zemi původu, tak, aby nepraví uprchlíci
vůbec nevznikli. Úvahy mohou být vedeny i směrem k otázce jakési „vnucené“ po-
moci, pokud by si stát nebyl schopen pomoci sám, pak by mu pomohly státy ostatní,
v krajním případě i s použitím ozbrojené síly. Lze si představit např. zásah ve státě, kte-
rý masově porušuje lidská práva a „produkuje“ tak vlny nucených migrantů. Podobná
úvaha je však mimo rámec současného mezinárodního práva, které použití ozbrojené
síly zakazuje (pokud nejde o akce dle kapitoly VII Charty OSN, tedy s pověřením
Rady bezpečnosti, nebo výkon práva na sebeobranu). I zde by ale primární odpověd-
nost ležela na samotném státu, s čímž počítají i koncepty v takových situacích uvažo-
vané, humanitární intervence, resp. tzv. odpovědnost za ochranu (R2P).
Bude také třeba se vypořádat s lidskoprávním pojetím situace nepravých uprchlíků.
Z hlediska humanity, z hlediska ochrany lidských práv je nutno nepravým uprchlíkům
pomoci a snažit se pro ně najít dlouhodobé řešení. Státy mají kromě závazků v oblasti